Jeden den v Sýrii

Ve tři hodiny ráno jsem přiletěl do Bejrútu. Posadil jsem se na lavičku v příletové hale. Nemělo smysl jezdit do města, abych se ubytoval na pár hodin, než vyrazím do své cílové stanice – Damašku. Chvíli jsem odháněl dotírající taxikáře, abych následně sváděl boj se spánkem. „Proč jsem si, já blbec, dával v letadle whisky?“ ptal jsem se sám sebe, jako bych nevěděl, že alkohol mě uspává a přitom jsem spát vůbec neměl v úmyslu. Při čekání na rozednění jsem si aspoň plánoval úkoly a připravoval témata k reportážím, které mě čekaly po příjezdu do Damašku. Nebylo jich zrovna málo, bylo mi však jasné, že některé z nich budu muset ze seznamu chtě nechtě vyškrtnout. 

A hle, v mžiku bylo sedm hodin ráno. Vyšel jsem před halu a mávl na první mikrobus, který jel kolem. „Jedete na nádraží Charlese Helou?“ zeptal jsem se řidiče. Kývnutím hlavy mi dal najevo, ať si naskočím dozadu. Po půl roce strávených v Česku jsem opět nasával atmosféru Blízkého východu. Chaos v ranních ulicích mi připravil nádherné uvítání a rozbušil moje napůl arabské srdce. Nejdříve jsme projeli chudším předměstím, kde do mikrobusu nastupovali muži, kteří se každý den vydávají za prací do centra libanonské metropole plné přepychu a snobismu. 

Cesta na autobusové nádraží trvala v ranní špičce asi půl hodiny. Když jsem vystoupil mikrobusu, nemohl jsem se nabažit pohledu na místo pokryté prachem a zavánějící vůni toalet, jak už to na podobných nádražích bývá. „Za pár hodin budu opět v Damašku,“ těšil jsem se. 

Nejdříve jsem se však potřeboval nasnídat. Zavolal jsem kamarádovi, který mi slíbil, že ještě než vyrazí do práce, tak se potkáme. „Jsi blázen, že jedeš do Sýrie. Jak se tam chceš vůbec dostat?“ zeptal se mě. Ukázal jsem směrem na stanoviště sdílených taxíků, jezdících na lince Bejrút – Damašek. „Tak na sebe dávej pozor. Až se vrátíš, budeš mi vyprávět,“ usmál se, protože věděl, že mu svoje historky vyprávím rád. Dopili jsme ranní kávu, objali se a já se vydal k nástupišti.

Hned první taxík se mi zalíbil. Řidič ve středních letech se již z dálky ptal, jestli jedu do Šámu neboli Damašku. Kývl jsem. U auta čekali dva spolucestující a netrvalo dlouho, aby se k nám přidal poslední čtvrtý. Naší posádku tvořili kromě mě samí Syřané. Přijali mě mezi sebe, jako bych byl jeden z nich. Nejdřív na mě zkoušeli mluvit lámanou angličtinou, ale když zjistili, že mluvím arabsky, jejich tváře se ještě více rozzářily. Nemuseli se už trápit hledáním slovíček, které znali ze základní školy. Syřané byli vždy velice dobrosrdeční a ani v současné době konfliktu v jejich zemi jsem se nemusel bát, že by se někdo z nich choval špatně. 

Chvíli trvalo, než jsme se dostali z Bejrútu. Klikatá horská cesta lemovaná sněhem nás dovedla až do města Štóra, ležícího nedaleko syrských hranic. Tady byla na první pohled patrná vyšší koncentrace Syřanů, kteří sem přijeli kvůli tomu, co se v jejich vlasti děje. Poznat je bylo hlavně díky automobilům, které byly naplněny od oblečení počínaje až po nábytek konče. V Libanonu pro ně nejsou zřizovány uprchlické kempy, většinou bydlí v pronajatých prostorách nebo předem určených budovách či u příbuzných. Pro každý případ si z domovů odvezli vše potřebné, protože pořizovat si nové věci v Libanonu by je vyšlo majlant. 

Přechod hranic se obešel bez komplikací, a to jak na libanonské, tak syrské straně. Byl jsem připraven zahrát nezbytné divadlo se syrskými pohraničníky, kteří si na mně vždy našli nějakou záludnost. „Dopisovatel, to jako novinář, jo?“, „Nejsi Rus? Já myslel, že jsi Rus“, „Hm, ty máš foťák, to se musím zeptat šéfa, jestli to není problém?“ vyptávali se mě v minulých letech tak otravně, jako by jim dělalo radost. Nyní ale ne. Chtěl jsem se rozčílit, pohádat se a nakonec se s nimi udobřit jako tolikrát dříve. Vždyť to je místní kolorit pustit emoce z řetězu. Chybělo mi to. Chybělo mi, že mě nevytáhli z auta a neprohledali mi věci. Nemohl jsem jim ani nic ostrého říct. Nikdy bych si nepomyslel, že na mě zapomenou. Nejspíš již nejsou zvyklí vídat Evropany přijíždět do Sýrie.

Ještě než jsme přijeli k hranicím, řidič natankoval plnou nádrž a koupil dvě propanbutanové láhve. V Sýrii je to totiž nedostatkové zboží. Za hranicemi jsme zastavili v první vesnici, kde nás už netrpělivě vyhlíželi zákazníci s hadičkami a kanystry. Vyprázdnili nádrž taxíku na počkání a my se zas vrátili na cestu do Damašku. „Plyn mám pro známé. Za kolik jsem ho koupil, za tolik ho prodám,“ řekl řidič, snad aby předešel obviněním z obohacování se na úkor neštěstí druhých. Všichni jsme jen svorně přikyvovali, ale přesto jsme si mysleli své. Vždyť nakonec nám to mohlo být lhostejné.

Na cestě do Damašku nás čekalo několik checkpointů. Vojáci byli slušní a nedělali zbytečné problémy. Podívali se jen do kufru a nechali nás jet. Čekal jsem to daleko horší, jak na cestě do Damašku, tak v samotném městě. Asi jsem byl dlouho pryč a začal být více závislý na zprávách z našich médií, které o situaci v Sýrii nemluví zrovna nejlépe. Ale asi bylo lepší, že jsem očekával problémy, takhle jsem byl mile překvapen.

V Damašku nás řidič všechny vysadil ve čtvrti Mezza. Nechtěl jsem se zbytečně zdržovat na okraji města, raděj jsem chtěl být v centru, kde jsem si chtěl v klidu odpočinout. Přece jen bylo občas slyšet nějaký menší výbuch, což mi na klidu nepřidalo, ale jak jsem postupem času zjistil, většinu těchto výbuchů mají na svědomí granáty nebo menší bomby, které neexplodují jako řádná munice, ale mají minimálně zvukový efekt, který minimálně lidi vystraší. 

Sedl jsem si s kamarádem do kavárny, kterou navštěvují převážně jenom muži.„Beng! Beng!“ ozvalo se zdálky. Nikdo se ani neotočil, ba ani to s ním netrhlo. „To už je normální, pokud se něco nestane v tvojí těsné blízkosti, tak se o to nestaráš,“ řekl mi kamarád. Damašek je celkem bezpečné místo, když ho porovnáte s jinými městy v Sýrii. Pouze z jeho předměstí jsou hlášeny boje, někdy větší a někdy menší. To jsem ještě nevěděl, že tuto noc nestrávím v klidném centru, ale v blízkosti jednoho z těchto horkých předměstí.

Dopili jsme kávu a vydali se o dům dál. Čekalo mě ještě několik zdvořilostních, ale milých návštěv. Večer přišel rychle a pomalu mi začaly padat víčka. Ještě jsem se chtěl aspoň trochu navečeřet, než půjdu dohánět předešlou probdělou noc. Najednou se ozvala rána a celý dům se otřásl. To vystřelilo dělo, které je situováno 200 metrů za domem. „Asi se moc nevyspíš,“ řekla mi paní domu. Pouze jsem se usmál. Konečně budu mít příležitost zjistit, jestli je něco pravdy na tom, že mě nikdo nedokáže probudit ani kanónem.