Poučení z Čunka

Trvalo to dlouho, nebylo hezké se na to dívat, ale několikaměsíční pobyt Jiřího Čunka (KDU-ČSL) v nejvyšších patrech politické moci snad už definitivně skončil. Záda mu sice nakonec nezlomilo těžké podezření z korupce, ale zneužívání sociálních dávek, které tak hlasitě a rád odhaloval u druhých.

Není tak zajímavé nadávat v souvislosti s taškařicí jménem Čunek na zkaženost zdejší politiky. Větší profit slibuje analýza, zda je možné se z výstupu toho smutného hrdiny poučit a vyhnout možnému opakování. Za tím účelem je ovšem nutné pár věcí si připomenout.

Cestu Jiřího Čunka k moci otevřel loni po volbách neúspěšný pokus tehdejšího lidoveckého šéfa Miroslava Kalouska zabránit možnému spojení ODS se sociálními demokraty námluvami lidovců s ČSSD a komunistickou stranou v pozadí. Za tuhle „rudou zradu“ křesťanští demokraté během několika dní dotlačili svého lídra k rezignaci. Po ztrátě zkušeného a schopného předsedy se ovšem strana propadla do útlumu. Preference padaly strmě dolů a na volební sjezd tak většina delegátů odjížděla s pocitem bezradnosti nad nejistou budoucností značky sice tradiční, ale jakoby tak trochu vyšlé z módy. Lidovci tehdy zkrátka uvěřili, že nestane-li se zázrak, jejich politická kariéra skončí. A pod tím zázrakem si většina představovala neohroženého záchrance, jehož rozhodnost a hrdinské činy stranu proslaví a opět dostanou na výsluní zájmu.

Ten hrdina měl jasné jméno: Jiří Čunek. Právě zrozená politická hvězda ze Vsetína, lokální politik, který si celonárodní popularitu získal nebojácným vyhnáním několika chudých rodin „romských neplatičů“ do barabizen v beskydských lesích. Bratr Čunek sice o směřování partaje do budoucnosti neřekl ani slovo, ale zato z tribuny všechny nadchl svým kázáním, jak nelze trpět zneužívání státu a jeho peněz nehodnými darmojedy. A tak si lidovci – s tabulkou strmě rostoucích Čunkových preferencí před očima – zvolili za lídra muže, jehož rozhled začínal a končil na hranici rodného Vsetína. Neuměl jazyky, neměl vizi, a k tomu ho ještě velmi brzy obtěžkalo vážné podezření z politické korupce ještě z dob jeho vsetínského starostování, které ze sebe už nikdy nedokázal setřást. A vlastně se o to ani nikdy moc nepokoušel.

Příběh Jiřího Čunka a jeho straníků ukazuje, k čemu vedou rozhodnutí činěná bez rozmyslu, bez ideje, jen na základě žebříčku popularity, a proč se je z dlouhodobého pohledu nevyplatí dělat. V tomhle přímočarém poučení je naděje, že lidovecká partaj teď bude při výběru nového šéfa opatrnější, bude víc přemýšlet a ujasňovat si, co opravdu chce nadělit sama sobě i svým voličům. Větší opatrnost ve svém nadšení pro rázné ochránce dávek možná napříště projeví i Čunkovi nadšení ctitelé z průzkumů.

Konec je stejný jako začátek: sice ta doba byla už k nesnesení, nakonec ale Čunek pod tlakem opozice, koaličních partnerů a většiny své partaje oznámil vládní rezignaci. Jestli nic jiného, tak tenhle tlak musel i pesimistům dokázat, že politický cynismus tu přece jen není bezbřehý. A to je důležitá zpráva.