Nedostatečně německý Němec. Podivuhodný případ kouzelníka Mesuta Özila

Za následující článek získal Tomáš Lindner Česko-německou novinářskou cenu v kategorii Text CZ. Pokud podobné materiály oceňujete, chcete je číst pravidelně, a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se našimi předplatiteli a předplatitelkami.

V Turecku se láme chleba: zůstane nedokonalou demokracií s autoritářskými rysy, nebo se promění v režim jednoho silného muže, podobný putinovskému Rusku? Populární vůdce opozice a primátor Istanbulu byl zatčen a obviněn z korupce a terorismu. Stovky tisíc lidí demonstrují za jeho osvobození, jejich hlavní strategií je bojkot podniků spojených s vládou. Ke slovu se v napjaté chvíli přihlásí historicky nejslavnější sportovec s tureckými kořeny: Mesut Özil.  

„Nepoškozujme naše místní a národní značky pod rouškou bojkotu. Chraňme naši společenskou soudržnost!“ vzkazuje bývalá fotbalová superstar ve jménu silného vůdce počátkem dubna demonstrantům. Jeden z opozičních tureckých politiků si hned rýpne do jeho identity: Čí dres že to oblékal, když se teď tváří tak vlastenecky? Vnuk tureckých gastarbeiterů Özil se narodil a vyrostl v německém Porúří, při vstupu do dospělosti se vzdal tureckého občanství a v německém dresu se v roce 2014 stal v Brazílii mistrem světa ve fotbale. Je tedy Turkem, Němcem, nebo kým vlastně?  

Znovu padá otázka, která Özila pronásleduje po celou kariéru – a které svými nešikovnými kroky často nadbíhá. Výkony v německém dresu „neotřásly mou loajalitou vůči mé zemi a mému národu“, odpověděl. A mínil tím Turecko, které poprvé navštívil ve čtrnácti letech. Letos byl jmenován do vedení tamní vládní neoislamistické strany AKP a pod křídla si ho vzal přímo prezident Recep Tayyip Erdoğan.  

Ještě před deseti lety byl někde úplně jinde. Stal se tváří nového, otevřeného Německa. Byl hvězdou první německé multikulturní fotbalové generace – a stal se symbolem politické debaty o integraci. Nakonec ale své vazby k Německu zpřetrhal – a Německo zpřetrhalo vazby k němu. Život dnes 36letého Mesuta Özila natolik přesáhl hranice sportu, že se stává námětem divadelních her. Kouzelník ze země Öz: Fotbalová tragédie se jmenuje dílo, které bude uvedeno letos v Divadle v Brémách. 

Made in Gelsenkirchen

Píše ho Akın Emanuel Şipal, vnuk překladatele Franze Kafky do turečtiny. Setkáváme se ve čtvrti Bismarck ve městě Gelsenkirchen, na hřišti, kde Özilova kariéra začala. Místo trávy ho pokrývá hlína a štěrk. Branky jsou malé, jejich nátěr oprýskaný. Kolem stojí zelená klec, to aby míč pořád nelétal mezi okolní domy. Mesut Özil vyrůstal pět minut odsud a s balonem tu v devadesátých letech a počátkem tisíciletí trávil skoro každé odpoledne.  

Dům, kde bydlel, má dnes opravenou fasádu, tehdy podle fotbalistových vzpomínek bylo číslo popisné na zdi nasprejované, okna u některých bytů byla vytlučená. V jednom ze svých vzácných rozhovorů popisuje, že se v pubertě za své bydliště styděl. Od řidiče autobusu, který rozvážel hráče z tréninků mládežnického týmu, se nechával vysadit u opraveného činžáku a domů došel pěšky.  

„Özil pochází prostředí, které bylo velmi chudé i na poměry tureckých dělníků. Neměli peníze, tísnili se v malém bytě,“ říká Şipal, který v té samé době vyrůstal v jiné zdejší čtvrti a po gymnáziu utekl za studiem do větších, méně dělnických měst. Gelsenkirchen byl tehdy kvůli hořícím haldám a šachtám přezdíván „město tisíců ohňů“. Po krachu důlního průmyslu upadal a dnes je statisticky nejchudším městem Německa. Radnice je zadlužená a nemůže investovat, děti z rodin ze střední třídy po generace odcházejí jinam, velká část obchodů má prázdné výlohy.

Čtvrť Bismarck je dominantně turecká, Özil začal německy mluvit až ve škole. Nejprve jen ve vyučovacích hodinách, protože skoro všichni spolužáci na prvním stupni měli turecké kořeny. V jeho němčině zůstal přízvuk, i v dospělosti se, jak přiznal, musí při konverzaci v němčině hodně soustředit. Jako cizinec zní však i Turkům. Vyrostl v Německu, v dělnickém prostředí, bez knih, bez školní turečtiny. „Turečtina je bohatý jazyk plný nejednoznačností a nuancí, které on neovládá. Lidé to hned cítí,“ říká Akın Emanuel Şipal.  

„Ani v jednom jazyce není úplně doma,“ potvrzuje při našem setkání Christian Krabbe. Byl třídním učitelem Mesuta Özila, stal se rodinným přítelem, v noci po zmíněném triumfu na mistrovství světa mu z Brazílie přišla SMS se stručným „danke“. V německy mluvícím kolektivu se Özil ocitl až v jeho třídě, to mu bylo dvanáct. Škola, kde ho Krabbe do plnoletosti vedl, stojí na dohled od stadionu tehdejšího bundesligového týmu Schalke 04. A chodili sem i další tři kluci, kteří se v Brazílii stali světovými šampiony – Manuel Neuer, Julian Draxler a Benedikt Höwedes. 

Ti hráli od dětství za slavný místní klub, jenže Özila nikdo nechtěl. Na zkušebních trénincích, jak později vzpomínal jeho otec, ostatní přehrával, ale byl vždy vybrán někdo jiný. Özilova hra se tříbila na „ulici“, bez trenérů. Až ve dvanácti si ho vzal Rot-Weiss Essen, klub nižší kategorie ze sousedního města. „Jednoho mládežnického trenéra Schalke jsem se později ptal, proč ho nechtěli. Nebyl podle nich dost silný v soubojích, v hlavičkách, v obraně. Neměl takové ty klasické německé fotbalové vlastnosti,“ říká učitel Krabbe. Özilův otec nikdy neskrýval podezření, zda k tomu nepřispívá i původ jeho syna: spousta gastarbeiterů v Porúří vnímala, že je starousedlíci považují za druhořadé „Turky“, zažili rasistické nadávky na školách, aroganci na úřadech nebo v práci.

V dresu Essenu dorostenec Özil exceloval, mimořádný talent už nešlo přehlédnout a v sedmnácti mu nakonec Schalke 04 nabídl profesionální smlouvu. „Učil jsem angličtinu a domluvili jsme se, že Mesut ze svého prvního platu zaplatí všem spolužákům cestu autobusem do Londýna. Jeli jsme tam přes noc, strávili tam den, a pak se zas přes noc vrátili. Většina dětí byla poprvé jinde než tady v Porúří,“ vzpomíná Krabbe na štědrý čin, který podle něj Özila dobře vystihuje. Bývalý třídní učitel na něj nedá dopustit: „Na školních fotbalových turnajích nebýval králem střelců, ale jeho tým vyhrával. Vždy raději nahrával a neměl namistrované manýry, které kluci v pubertě mívají. Byl plachý, skromný, fajn.“ 

V osmnácti Mesut Özil vyletěl mezi profesionály, začal hrát Bundesligu a musel se rozhodnout: bude reprezentovat Turecko, nebo Německo?  

Potřebujeme víc Özilů

Turecký fotbalový svaz cíleně hledal talenty z řad turecké diaspory v západní Evropě a tehdejší trenér tamní reprezentace po Özilovi samozřejmě toužil. Mesutova matka a mnozí příbuzní by byli raději, kdyby nastupoval za Turecko. Otec ho ale kormidloval německým směrem. Vynikající předloňský osmidílný podcast SchwarzRotGold: Mesut Özil zu Gast bei Freunden popisuje, že při žádosti o odebrání tureckého občanství, což bylo podmínkou získání toho německého, se otec na tureckém generálním konzulátu skoro popral s úředníkem, který proces komplikoval. V únoru 2009 Mesut Özil poprvé nastoupil za německý národní tým, poté už nemohl obléci dres jiné dospělé reprezentace. „Jsem hrdý, že mohu hrát za Německo, pro mě nepřicházela v úvahu žádná jiná země,“ přihlásil se jasně ke své rodné vlasti.   

O rok později následoval raketový vzestup: jako vůbec první Němec tureckého původu byl nominován na mistrovství světa. Na šampionátu v Jihoafrické republice mladý německý tým – do té doby proslulý vybojovanými a těsnými výhrami – všechny uhranul kreativní hrou. Anglii porazil 4:1, Argentinu 4:0 a získal tehdy nečekaný bronz. Excelovali zvláště dva mladíci: špílmachr Özil a útočník Thomas Müller. V základní sestavě zářili i hráči s kořeny v Tunisku, Polsku či Ghaně. Byl to první německý multikulturní tým. „Náš mančaft je odrazem společnosti, ve které žije mnoho lidí s migračním pozadím, a také ji obohacují,“ prohlásil tehdy kapitán Philipp Lahm. Mesut Özil byl tváří obou převratných změn – herní i etnické –, k nimž docházelo pod taktovkou kouče Joachima Löwa.  

Životy slavných sportovců jsou rámované ikonickými fotkami. Přes všechny úspěchy ty Özilovy ale nepocházejí ze hřiště, nejsou na nich spoluhráči ani vítězné poháry, ale politici. Ta první je z 8. října 2010. Polonahý Mesut Özil se usmívá, v levé ruce drží ručník, tu pravou podává usmívající se ženě v zeleném kostýmku, kancléřce a fotbalové fanynce Angele Merkel. Potkávají se v šatně na Olympijském stadionu v Berlíně po mezistátním zápase mezi Tureckem a Německem.  

Zápas probíhal ve vyhrocené atmosféře, uprostřed ostré debaty o identitě a integraci přistěhovalců, zvlášť těch s tureckými kořeny a muslimskou vírou.  

V roce 2008 při požáru v Ludwigshafenu zemřely čtyři ženy a pět dětí tureckého původu. Podle vyšetřování šlo o nehodu, turecká média však psala o žhářském útoku, „návratu nacismu“ a vyčítala hasičům pomalý zásah. V dalších třech týdnech došlo k několika dalším požárům v převážně Turky obývaných domech. V Kolíně nad Rýnem tři dny po tragédii promluvil tehdejší turecký premiér Recep Tayyip Erdoğan: empatickými slovy své krajany žijící v Německu utěšoval, ale také je vyzval, aby nikdy nezapomněli na svou tureckou identitu. A dodal politicky výbušný vzkaz, že asimilace, tedy úplné splynutí s německou kulturou, je „zločinem proti lidskosti“.  

V roce 2010 pak vyšel bestseller Německo páchá sebevraždu od sociálního demokrata a člena představenstva Německé spolkové banky Thila Sarrazina. Argumentoval, že přistěhovalectví vede k zániku německé identity. Bleskově se prodal milion výtisků, odborníci a recenzenti kritizovali manipulaci s daty, přehnané vyvolávání strachu i rasistické resentimenty. Sarrazin musel pod palbou kritiky odejít z centrální banky, později byl vyloučen ze sociální demokracie.  

Do Berlína se uprostřed této emotivní debaty na zmíněný zápas Německa s Tureckem sjeli Němci s tureckými kořeny z celé země – a oblékli rudé dresy vlasti svých předků. Terčem nacionalistických fandů se stal německý reprezentant Mesut Özil: pískali na něj při každém dotyku s míčem, nadávali mu do vlastizrádce. Německo vyhrálo 3:0 a tehdy dvaadvacetiletý Özil dal jeden z gólů. V šatně po zápase se ho Angela Merkel ptala, proč neslaví. „Z respektu k zemi mých předků,“ odpověděl. Kancléřka to chápala, řekla, že je na něj hrdá. Na fotku ze šatny berlínského Olympijského stadionu byl pyšný i on: ve velkém formátu ji měl roky vystavenou v kanceláři své marketingové agentury. 

V útrobách stadionu se tehdy stala ještě jedna věc, o které se moc neví. „Angela Merkel tehdy Mesuta seznámila s Erdoğanem, který na zápas také přiletěl. V šatně se ho zeptala, jestli se s ním nechce setkat. Samozřejmě neodmítl, a tak si na chodbě chvilku povídali o fotbale,“ říká bývalý třídní učitel Christian Krabbe. Kancléřka tak Özila propojila s vladařem, který vedle něj bude za osm let stát na druhé ikonické fotce.

Prozatím ale plachý míčový kouzelník Özil přinesl lehkost do německého fotbalu a jako by se vznášel i nad vypjatými emocemi a soudy o identitě. Na konci roku díky tomu převzal Bambi, nejstarší německou mediální cenu, za zásluhy o integraci přistěhovalců. „Jeho uvolněný přístup k tureckým kořenům a německému národnímu dresu je pro nás všechny příkladem,“ znělo odůvodnění. Bulvár psal, že Německo potřebuje mnohem více Özilů.  

Neněmecký Němec

Po úspěšném šampionátu v Jihoafrické republice Mesut Özil přestoupil do Realu Madrid, po třech letech pokračoval do Arsenalu Londýn. V obou týmech tvořil hru a proslul brilantními nahrávkami. Je historicky jediným fotbalistou, který získal nejvíc asistencí na gól v sezoně v německé, španělské i anglické lize. V roce 2014 nová generace německého fotbalu s Özilem v základní sestavě vyhrála mistrovství světa, v semifinále v legendárním zápase porazila domácí Brazílii 7:1.  

Jinakost Mesuta Özila se ale - úspěchům navzdory - začala stávat tématem mezi hospodskými štamgasty, v bulváru i mezi některými televizními experty. „Řešili, že před zápasem nezpívá hymnu a místo toho se modlí. Přitom hymnu nezpívali ani Franz Beckenbauer a další slavní hráči minulosti, a nikdo to tehdy neřešil,“ říká v našem rozhovoru Dietrich Schulze-Marmeling, přední německý fotbalový publicista.  

Tématem se – tak jako během zkušebních tréninků v jeho dětství – stal i jeho styl hry. Özil je protikladem typického německého hráče: není zarputilým „teriérem“ ani chladnokrevným střelcem, nevyhrává souboje a ani je nevyhledává. Hraje zkrátka jinak. Předvídá hru a svým prostorovým viděním a přihrávkami na hřišti otevírá nové, nečekané herní možnosti. Je spolehlivým adresátem přihrávek a neztrácí míče.  

Někteří televizní experti přesto po prohrách kritizovali jeho řeč těla, údajný nedostatek bojovnosti. Někdy i zpochybňovali jeho podíl na zisku titulu mistrů světa, tvrdili, že se jen „vezl“. „Už tehdy jsem o něm poprvé napsal text. Byl to jeden z nejlepších nahrávačů v historii, podle analýz hry zásadní člen týmu, ale ani to nestačilo. Jako by musel dvojnásob dokazovat, že je dostatečným reprezentantem, že si zaslouží být v německém výběru,“ říká dramatik Akın Emanuel Şipal. 

Jeho laxně, někdy až odevzdaně působící řeč těla zkoumali a kritizovali i diváci jeho zápasů v dresu Arsenalu. Özil se později v rozhovoru se serverem The Athletic bránil, že takový prostě je, vždy se tak pohyboval a soudit podle toho jeho chuť vítězit je nesmysl. V Německu mezitím po přijetí milionu převážně syrských uprchlíků a vzestupu Alternativy pro Německo citelně zhrubla politická debata a dotklo se to i fotbalu. Tehdejší předseda strany Alexander Gauland například během mistrovství Evropy 2016 řekl, že si lidé sice cení výkonů černošského obránce Jérôma Boatenga, avšak za souseda by ho mít nechtěli. Europoslankyně Beatrix von Storch pak prohru v semifinále s Francií vysvětlila tím, že výběr plný dětí přistěhovalců nebyl žádnou německou reprezentací.  

A o dva roky později přišla druhá osudová fotka, po které padly zábrany kritiky. 13. května 2018 se v londýnském hotelu Four Seasons spolu s dalším německým reprezentantem İlkayem Gündoğanem z Manchesteru City vyfotili s Recepem Tayyipem Erdoğanem – a darovali mu své dresy. Turecký prezident byl ve Velké Británii na státní návštěvě, setkali se na charitativní akci věnované stipendiím pro turecké studenty, které oba fotbalisté finančně podporovali. 

V Turecku v době londýnského setkání probíhala volební kampaň a Erdoğanova strana snímek zveřejnila na sociálních sítích. Erdoğan o pouhý rok dříve Němcům nadával do „fašistů“ a „nácků“ poté, co úřady zrušily některá vystoupení tureckých ministrů, kteří chtěli před svými krajany na německé půdě agitovat za kontroverzní ústavní referendum, které dál posilovalo jeho moc.

„Vystavili se laciné propagandistické show despotického autoritářského vládce,“ reagoval na zveřejnění Cem Özdemir ze strany Zelených, nejznámější německý politik s tureckými kořeny. Následovala vlna kritiky, která se stupňovala až k hysterii. Fotbalisty hájila kancléřka Angela Merkel: podle ní nechtěli fanoušky v žádném případě zklamat a nedomysleli, co snímek vyvolá. V domácí generálce před mistrovstvím světa na stadionu v Leverkusenu však němečtí fanoušci zuřivě pískali, kdykoli se Gündoğan dotkl míče. Özil zůstával na lavičce a poslouchal nadávky z ochozů: „turecký prase“, „tureckej zku*vysynu“, „kozom*de“. 

Nikdo neřekl: Přestaňte, je náš

İlkay Gündoğan pochází shodou okolností také z Gelsenkirchenu. Po osudové fotce se ale osud obou vrstevníků vyvíjí zcela jiným směrem. Hvězdný Özil se s Německem rozešel ve zlém, oproti tomu Gündoğan se v roce 2024 stal kapitánem německé reprezentace na domácím mistrovství Evropy.   

„Gündoğan umí skvěle německy, chodil na gymnázium, a kdyby nehrál fotbal, tak studuje na univerzitě. Díky tomu reagoval jinak,“ říká dramatik Akın Emanuel Şipal. Gündoğan své motivy – respekt pro zemi předků, která je součástí jeho přistěhovalecké identity – popisuje na sociálních sítích a před novináři. Inicioval setkání s německým prezidentem a Frank-Walter Steinmeier oba fotbalisty přijal v zámku Bellevue. Po zmíněné generálce, kde byl terčem pískotu a urážek, na Twitter dal německou trikoloru a vzkaz, že je „stále vděčný za možnost hrát za tuto zemi“. 

Jeho starší bratr Ilker, který vyučuje východoasijská studia na Univerzitě v Bochumi, později v eseji popsal život se dvěma identitami. Je podle něj docela dobře možné, že se oba fotbalisté při setkání s tureckým prezidentem cítili spíše spjatí s Tureckem. A zároveň je pravděpodobné, že se v dresu německé reprezentace, ale i v běžném životě cítí více spjatí s Německem. 

Rétoricky méně zdatný Özil se na rozdíl od Gündoğana nevyjadřoval. Současně byl v té době větší hvězdou, větším symbolem – a větším hromosvodem hněvu. Hlavní sponzor reprezentace – automobilka Mercedes – ho vymazal z reklamy připravené pro mistrovství světa. Spolupráci zrušily další firmy i charitativní organizace.

„Ale nejvíce mě ranila reakce školy v Gelsenkirchenu, na kterou jsem chodil. Vždycky jsem ji podporoval, a právě končil jeden celoroční program, na jehož konci jsem se měl sejít s učiteli a žáky, z nichž mnoho má přistěhovalecké kořeny,“ vzpomínal Özil o rok později v rozhovoru pro The Athletic, kdy se poprvé a naposledy ke kauze vyjádřil. „Všechno bylo naplánováno. Ale pak ředitelka školy řekla mému týmu, že bych neměl přijet kvůli zájmu médií a vzestupu pravicové strany AfD ve městě. Nemohl jsem tomu uvěřit. Moje rodné město, moje škola. Podal jsem jim ruku, ale oni ji nepřijali. Nikdy jsem se necítil tak nevítaný.“ 

Škola na žádost o rozhovor nereagovala, bývalý třídní učitel Krabbe však Özilův výklad potvrzuje. „Tohle ho zlomilo,“ říká. Se svým bývalým žákem zůstal v kontaktu: později, když už hrál za Arsenal, zase zaplatil celé Krabbeho třídě cestu do Londýna, tentokrát s přenocováním a jídlem v luxusní restauraci. A občas mu učitel přímo z hodiny zavolal a předal ho nějakému problémovému, ale fotbalem nadšenému žákovi – kterého pak Özil motivoval. Na protest proti přístupu vedení školy v této kauze se Krabbe nechal přeřadit na jinou školu v okolí Dortmundu.

Po prvním zápase mistrovství světa 2018, ve kterém Němci podlehli Mexiku, na titulní straně nejčtenějšího, bulvárního deníku Bild vyšel komentář kapitána mistrů světa z roku 1990 Lothara Matthäuse. Özilovi vyčetl, že hraje bez srdce, že se v národním dresu zřejmě necítí dobře, že nechápe, co Němci od svého reprezentanta očekávají. Přitom podle statistik patřil k těm lepším na hřišti. Němci nakonec poprvé v historii vypadli už v základní skupině a mnohá média zprávu o historickém neúspěchu doprovázela Özilovou fotkou. Šéf fotbalového svazu a manažer reprezentace ho po skončení turnaje v médiích netýmově jmenovali při hledání příčin nezdaru.  

Özil po turnaji a dovolené vydal na Twitteru tři anglicky psaná stanoviska. „Když vyhrajeme, tak jsem Němec. Když prohrajeme, tak jsem imigrant,“ zní jejich hlavní poselství. Snímek s Erdoğanem označuje za projev respektu vůči vlasti předků – a nikoli podporu konkrétního politika. Německému fotbalovému svazu vyčetl rasismus: byl terčem rasistických urážek, ale nikdo z národního týmu se za něj nepostavil a neřekl jasně: Přestaňte. „Nosil jsem německý dres s velkou hrdostí a vzrušením. Teď už ne,“ oznámil odchod z reprezentace. Po 91 zápasech (dodnes patří do dvacítky nejčastěji hrajících reprezentantů v historii), ve kterých dal 23 gólů a zaznamenal rekordních 40 asistencí.

Němci s přistěhovaleckými kořeny s ním vesměs soucítili. „Proč by neměli mít němečtí reprezentanti právo na kontakt s Erdoğanem, když německá politika s tímto prezidentem uzavírá dohodu o uprchlících a bez překážek dodává zbraně, s nimiž Erdoğan vede války?“ pojmenoval rozšířený pocit uplatňování dvojího metru Ahmet Toprak, profesor pedagogiky na Vysoké škole v Dortmundu a expert na řešení mezikulturních konfliktů. „Rozhořčení je tedy přinejmenším pokrytecké. Jde spíše o to, že ,Turci‘ nebo ,muslimové‘ nikdy nemohou být plnohodnotnými Němci, i když za Německo úspěšně hrají fotbal.“

Fotka s Erdoğanem se stala záminkou k ventilování hlubšího nesouhlasu s přistěhovalci v národním týmu. Özilův hořký odchod zásadně narušil obraz otevřenosti, který multikulturní „Die Mannschaft“ předchozí roky odrážel. 

Vím příliš málo

Po rozchodu s Německem začala strmě upadat i Özilova sportovní kariéra. „Jeho problém spočíval v tom, že se změnil fotbal,“ psal sportovní server The Athletic. V roce 2010 platil za futuristického špílmachra. Během deseti let se ale hra výrazně změnila, jeho pojetí už nezapadalo do atletického presinku, na který sázela taktika nejlepších týmů. „Byl to nesobecký fotbalista, který náhle platil za netýmového hráče, tvůrce rychlých protiútoků, kterého najednou vyšachovalo zrychlující se tempo celé hry,“ popsal fotbalové paradoxy Özilova konce sportovní server The Athletic.

V Anglii už se neprosadil a přestoupil do Fenerbahçe Istanbul, číslo dresu 67 odkazovalo k poznávací značce regionu u břehů Černého moře, odkud pocházejí jeho předci. „Někdy mu po zápase (Erdoğan) volal do kabiny a blahopřál nám,“ vzpomíná jeho tehdejší český spoluhráč Filip Novák. I kvůli častým zraněním, poklesu motivace, sporu s trenérem se však příliš neprosadil. Po několika zápasech v týmu Başakşehir, úzce spjatém s vládní stranou AKP, předloni ukončil kariéru. 

Tím největším nesportovním paradoxem je, že kritika fotky s Erdoğanem byla neúměrně přehnaná. Kdo se projde ulicemi, kde vyrůstal, a zapojí trochu empatie, ten na hvězdného fotbalistu nemůže klást takto politicky přísný metr. Ale zároveň od té doby svými dalšími kroky dává svým kritikům za pravdu – a jeho obhájci to naopak mají stále těžší. Jako kdyby ho odstředivá síla debaty o identitě stále více vzdalovala Německu, jako by se ze vzdoru stále více snažil stát Turkem.

Svědkem a hlavním řečníkem na jeho svatbě byl Erdoğan, kterého od té doby podporuje ve všech volbách. Po ukončení sportovní kariéry začal zuřivě posilovat a na fotce s napumpovanými svaly mimoděk ukázal nové tetování na prsou, symbol Šedých vlků, krajně pravicového tureckého hnutí, které pohrdá Kurdy a jinými menšinami a touží po vzniku velkého tureckého státu od Balkánu po Střední Asii. V březnu ho kvůli této symbolice bývalý klub z Brém demonstrativně nepozval na rozlučku někdejšího spoluhráče. Místní křesťanskodemokratický politik v Essenu nechal ze zdi komunitního centra pro mladé lidi sundat jeho fotku z doby, kdy hrával za místní mládežnický tým.  

Mesut Özil to nekomentoval. Symbolika Šedých vlků proniká do velmi nacionalistického tureckého mainstreamu, tetování může být v tomto kontextu jen povrchní módní doplněk. Politická strana spojená s těmito ultranacionalisty je však koaličním partnerem Erdoğanovy partaje a Özil má na Instagramu fotku s jejím předsedou. 

Své německé krajany tak Mesut Özil opět vystavil dilematu – a právě dilema je motivem druhé hry, která o něm letos vznikla. „Budeme hlučně soudit porušení našich hodnot, nebo zůstaneme tiší? Chceme jednoznačnost, nebo sneseme protiklady a rozpory?“ popisuje otázky, které chce hra vnést, jedna z jejích autorek, v Berlíně působící česká divadelní dramaturgyně Viktorie Knotková. 

Özilův bývalý učitel Christian Krabbe se pořád přiklání k tomu druhému. „Několik let už jsme si nevolali. Má svůj život a myslím, že se od Německa chce úplně odstřihnout,“ říká. „Ale soudit ho nechci a nebudu. Vím o tom všem příliš málo.“