Nedostatečně německý Němec. Podivuhodný případ kouzelníka Mesuta Özila

V Turecku se láme chleba: zůstane nedokonalou demokracií s autoritářskými rysy, nebo se promění v režim jednoho silného muže, podobný putinovskému Rusku? Populární vůdce opozice a primátor Istanbulu byl zatčen a obviněn z korupce a terorismu. Stovky tisíc lidí demonstrují za jeho osvobození, jejich hlavní strategií je bojkot podniků spojených s vládou. Ke slovu se v napjaté chvíli přihlásí historicky nejslavnější sportovec s tureckými kořeny: Mesut Özil.  

„Nepoškozujme naše místní a národní značky pod rouškou bojkotu. Chraňme naši společenskou soudržnost!“ vzkazuje bývalá fotbalová superstar ve jménu silného vůdce počátkem dubna demonstrantům. Jeden z opozičních tureckých politiků si hned rýpne do jeho identity: Čí dres že to oblékal, když se teď tváří tak vlastenecky? Vnuk tureckých gastarbeiterů Özil se narodil a vyrostl v německém Porúří, při vstupu do dospělosti se vzdal tureckého občanství a v německém dresu se v roce 2014 stal v Brazílii mistrem světa ve fotbale. Je tedy Turkem, Němcem, nebo kým vlastně?  

Znovu padá otázka, která Özila pronásleduje po celou kariéru – a které svými nešikovnými kroky často nadbíhá. Výkony v německém dresu „neotřásly mou loajalitou vůči mé zemi a mému národu“, odpověděl. A mínil tím Turecko, které poprvé navštívil ve čtrnácti letech. Letos byl jmenován do vedení tamní vládní neoislamistické strany AKP a pod křídla si ho vzal přímo prezident Recep Tayyip Erdoğan.  

Ještě před deseti lety byl někde úplně jinde. Stal se tváří nového, otevřeného Německa. Byl hvězdou první německé multikulturní fotbalové generace – a stal se symbolem politické debaty o integraci. Nakonec ale své vazby k Německu zpřetrhal – a Německo zpřetrhalo vazby k němu. Život dnes 36letého Mesuta Özila natolik přesáhl hranice sportu, že se stává námětem divadelních her. Kouzelník ze země Öz: Fotbalová tragédie se jmenuje dílo, které bude uvedeno letos v Divadle v Brémách. 

Made in Gelsenkirchen

Píše ho Akın Emanuel Şipal, vnuk překladatele Franze Kafky do turečtiny. Setkáváme se ve čtvrti Bismarck ve městě Gelsenkirchen, na hřišti, kde Özilova kariéra začala. Místo trávy ho pokrývá hlína a štěrk. Branky jsou malé, jejich nátěr oprýskaný. Kolem stojí zelená klec, to aby míč pořád nelétal mezi okolní domy. Mesut Özil vyrůstal pět minut odsud a s balonem tu v devadesátých letech a počátkem tisíciletí trávil skoro každé odpoledne.  

Dům, kde bydlel, má dnes opravenou fasádu, tehdy podle fotbalistových vzpomínek bylo číslo popisné na zdi nasprejované, okna u některých bytů byla vytlučená. V jednom ze svých vzácných rozhovorů popisuje, že se v pubertě za své bydliště styděl. Od řidiče autobusu, který rozvážel hráče z tréninků mládežnického týmu, se nechával vysadit u opraveného činžáku a domů došel pěšky.  

„Özil pochází prostředí, které bylo velmi chudé i na poměry tureckých dělníků. Neměli peníze, tísnili se v malém bytě,“ říká Şipal, který v té samé době vyrůstal v jiné zdejší čtvrti a po gymnáziu utekl za studiem do větších, méně dělnických měst. Gelsenkirchen byl tehdy kvůli hořícím haldám a šachtám přezdíván „město tisíců ohňů“. Po krachu důlního průmyslu upadal a dnes je statisticky nejchudším městem Německa. Radnice je zadlužená a nemůže investovat, děti z rodin ze střední třídy po generace odcházejí jinam, velká část obchodů má prázdné výlohy.

Čtvrť Bismarck je dominantně turecká, Özil začal německy mluvit až ve škole. Nejprve jen ve vyučovacích hodinách, protože skoro všichni spolužáci na prvním stupni měli turecké kořeny. V jeho němčině zůstal přízvuk, i v dospělosti se, jak přiznal, musí při konverzaci v němčině hodně soustředit. Jako cizinec zní však i Turkům. Vyrostl v Německu, v dělnickém prostředí, bez knih, bez školní turečtiny. „Turečtina je bohatý jazyk plný nejednoznačností a nuancí, které on neovládá. Lidé to hned cítí,“ říká Akın Emanuel Şipal.