Šimon Pánek: Neziskovky čerpají dvě procenta dotací. Šetření, které politici navrhují, se prodraží

„Neziskové organizace doručují služby a pomoc v hodnotě sto dvacet pět miliard korun za rok a čerpají na to desetinu. Pokud stát bude chtít všechny tyto služby zachovat a zároveň rozhodne, že neziskové organizace nejsou ty správné, tak bude muset vyčlenit odhadem nejméně o padesát procent víc financí na stejný objem služeb, protože půjde-li to ziskové organizaci, tak samozřejmě majitelé budou chtít zisk. Jestli si takhle představuje budoucí vláda šetření, tak je právě naopak,“ říká v podcastu (Ne)bezpečí ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek. Přečtěte si jeho krácený přepis:

Bojíte se budoucnosti?

Asi ne.  

Vůbec?  

Jisté obavy mám z toho, kam směřuje svět jako celek. Mění se světové pořádky, možná nejvíce za posledních osmdesát let od války. Doufám, že nakonec stabilitu najdeme, že co do bezpečí, lidských práv a individuálních svobod se situace nebude zhoršovat. Bát se není na místě, strach většinou člověku k ničemu nepomůže.

Noví ministři dostali od Andreje Babiše za úkol šetřit. Na otázku, kde chtějí uspořit, nám odpovídají tak, že je třeba zkontrolovat „toky peněz“ a že některé neziskové organizace už z ministerských peněz neuvidí ani korunu. Bojíte se, že se to dotkne i Člověka v tísni?

Kdyby k tomu došlo, bylo by to smutné, protože bychom museli zastavit řadu projektů sociálních služeb, které potřebují kraje, města a obce. O Člověka v tísni obavy nemám, nemyslím si, že bychom výpadek nezvládli. Peníze, o nichž se bavíme, představují v našem rozpočtu pět až osm procent z celkových ročních příjmů. Tohle každý manažer musí zvládnout. Jinak si myslím, že by bylo skvělé, kdyby se někdo skutečně nezaujatě podíval na všechny státní výdaje. 

Co máte na mysli?  

Neziskové organizace, o nichž se nyní hodně mluví, z eráru čerpají přibližně dvě procenta dotací, a to na služby, jež potřebuje stát. Devadesát osm procent dotací, jde o více než pět set miliard korun, jsou dotace do různých státem zřízených institucí, příspěvkových organizací, do ziskových firem nebo obcí.  

Nejvíce, přes dvě miliardy, dostává ročně Agrofert Andreje Babiše. O tom mluvíte? 

No vidíte, to mě ani nenapadlo. To je hezká zkratka. Kdybych byl řádný hospodář, zabýval bych se tím, kde je možné z těch pěti set miliard ušetřit deset, dvacet procent. To je už zajímavá částka. Určitě se dá něco ušetřit i z těch dvou procent pro neziskovky, celková částka pro ně bude deset, dvanáct miliard, podle toho, jestli tam počítáte i sportovní kluby, divadla a podobně. Nechť se šetří i tam, ale ať se šetří všude.  

Jak si vysvětlujete, že politici nastupující vládní koalice nejčastěji mluví o šetření u neziskovek?

To byste se musel zeptat speciálně jich.

 Týká se to peněz pro vás, měl byste se v tom orientovat. 

V zásadě si myslím, že jim hodnotově a v některých tématech skutečně lezeme na nervy. Představujeme protipól toho, jak oni vidí svět a společnost. My mluvíme o toleranci, vstřícnosti, inkluzivitě, solidaritě, laskavosti, o tom, že silnější, lépe vzdělaní, bohatší, sebevědomější nebo třeba asertivnější lidé připívají k blahu a štěstí celku.  

Politici, o nichž se bavíme, to tak nemají? Ti mluví o čem?

Rozhodně si myslím, že mají pocit, že ve společnosti je potřeba segregovat a škálovat. My ne. Pro mě je skvělé, když je společnost solidární. Když se třeba ve vzdělávání míchají děti a studenti z různých zázemí – od těch, kteří vyrostli v pražských Dejvicích dvěma profesorům ve finančně zajištěné rodině, až po ty, kteří mají třeba jenom jednoho rodiče a žijí v nuzných podmínkách. Z těch všech mohou být úspěšní lidé, když k tomu budou mít příležitost. Promíchání pomůže i těm bohatším, pomůže jim vytvářet si větší citlivost k tomu, že ne všichni mají stejně snadnou cestu, že úspěch často ovlivňuje to, kde se člověk narodil, rodina, ekonomické zázemí, to, jestli jste ze sociálně vyloučených lokalit. Výkřiky proti inkluzi jsou volání po návratu praxe, kdy někdo v první nebo druhé třídě o vašem dítěti rozhodne, jestli dostane plnohodnotné, nebo béčkové vzdělání. To mě nesmírně pobuřuje i ve smyslu základních lidských práv, férovosti, spravedlnosti. Proti tomu budu bojovat, co budu moct.  

O co by přišla města a obce, kdyby vám stát seškrtal dotace? Municipality by bez vás pomoc nezvládly? 

Sociální služby mají různé podoby. V zásadě se dá říct, že část je podpora dětí a studentů, aby dobře uspěli ve vzdělávacím systému. To znamená, aby byli dobře zaměstnatelní a v životě pracovali, platili daně a tak dále. Další část jsou přímé sociální služby, které pomáhají lidem v tíživých sociálních situacích. Už dávno nejde jen o Romy a menšiny. Mluvím o spoustě lidí ze střední třídy, kteří se dostali třeba během covidu do problémů. Velká část naší práce je dluhové poradenství a řešení předluženosti české společnosti. Města by jistě něco zvládla. Samozřejmě ale asi ne v takovém objemu, jako je to díky spolupráci s námi. Všechnu naši práci totiž děláme bez zisku, na rozdíl od firem, a řekl bych s velkým nasazením. Neziskové organizace doručují služby a pomoc v hodnotě sto dvacet pět miliard korun za rok a čerpají na to v podstatě desetinu. Takže pokud stát bude chtít všechny tyto služby zachovat a zároveň rozhodne, že neziskové organizace nejsou ty správné, tak bude muset vyčlenit odhadem nejméně o padesát, možná třeba o sedmdesát nebo osmdesát procent víc financí na stejný objem služeb, protože půjde-li to ziskové organizaci, tak samozřejmě majitelé budou chtít zisk. To je podstata podnikání. Jestli si takhle představuje budoucí vláda šetření, tak to šetření není, právě naopak. 

Mluvil jste o tom s Andrejem Babišem nebo Karlem Havlíčkem?

 Byl jsem u Andreje Babiše jako součást skupiny ekologických organizací. Pro nás je to posledních pět let také téma, díky povodním a tornádu. Ta schůzka byla velmi vstřícná, trvala hodinu a půl. Byla tam kromě Andreje Babiše celá řada dalších lidí, třeba minulý ministr životního prostředí Brabec. Jednání bylo celkem věcné. Padla tam dohoda, že na toto téma se Andrej Babiš bude scházet dál se skupinou environmentálních organizací.  

Mimo tuto schůzku jste s Andrejem Babišem po výhře ve volbách mluvil? 

Esemesky si nepíšeme. Síť nevládních organizací dala každopádně k dispozici čísla a argumenty pro politiky.  

V minulosti jste dostávali dost peněz na své programy z USA, Donald Trump ale dotační programy stopnul. Jaká je aktuální situace? 

Spojené státy byly největší poskytovatel humanitární a rozvojové pomoci na světě. Ten rozpočet byl skutečně velký. Ani ne tak do Evropy. Tady v Evropě jsme americké peníze čerpali naposledy někdy před patnácti, dvaceti lety. Ale realizovali jsme za ně spoustu konkrétní pomoci ve světě. Tyto naše programy na Ukrajině, v Sýrii a Kongu byly pozastaveny, před měsícem a půl byla Ukrajina a Kongo odblokovány. Máme v nich finance na dalšího půl roku. Američané nás vnímají jako respektovaného partnera, máme nízké náklady a vysokou kvalitu. Jsem opatrný optimista v tom, že americká pomoc bude v nějaké podobě pokračovat.  

Mluvíte o pomoci Ukrajině. Co říkáte na svěšení ukrajinské vlajky z parlamentu jeho novým předsedou Tomiem Okamurou?

Samozřejmě se mi to nelíbilo. Voliči Tomia Okamury pravděpodobně nesouhlasí s pomocí Ukrajině a ukrajinským uprchlíkům. Podobné lidi najdete mezi příznivci Marine Le Pen ve Francii nebo AfD v Německu. Demokracie a demokratické volby produkují různé výsledky. To, že se ukrajinské vlajky objevily následně v oknech některých poslaneckých klubů, je ukázka, že demokratická soutěž bude pokračovat dál.  

Dojde podle vás s novou administrativou k zásadnímu otočení přístupu Česka k napadené Ukrajině, které jsme dosud pomáhali? 

S nikým z nové nastupující vlády nijak aktivně nekomunikuji. V zásadě se zabývám především správou Člověka v tísni a naší prací. Pro mě je směrodatné ANO, které tu vládu povede a jehož odpovědností bude pohlídat koaliční strany, aby nezacházely do nějakých excesů, které by Česku škodily. Ale určitě tam nebude vůči Ukrajině taková vstřícnost.  

Před necelými čtyřmi roky Rusko Ukrajinu napadlo, ve sbírce jste od veřejnosti na pomoc vybrali přes dvě a půl miliardy, ještě nějaké peníze máte? 

Byla to úžasná možnost velmi rychle a ve velkém na Ukrajině začít pomáhat. Neskutečná mobilizace. Tak jako v každé krizi nejvíce peněz přicházelo na začátku, nyní je to přibližně sto padesát milionů za rok. K těm dvěma a půl miliardám jsme byli schopni dodat další zhruba čtyři a půl miliardy, jež jsme získali z různých institucionálních zdrojů.  

Proměňuje se nějak vaše pomoc v čase? Vypadá pomoc čtvrtý rok války jinak než na začátku?  

Proměňuje se zásadně. První měsíce byly velmi chaotické, na Ukrajině došlo k velkému pohybu obyvatel, jenom do Evropské unie přišlo pět až šest milionů lidí. Další miliony lidí se sunuly na Ukrajině. Něco takového Evropa nezažila od konce druhé světové války. První pomoc byla ta rychlá humanitární, to znamená hygienické a potravinové balíčky, věci na spaní, úpravy tělocvičen, sanatorií, hotelů, ubytoven na západní Ukrajině, pomoc uprchlíkům tady u nás. Velmi rychle jsme začali distribuovat hotovost v rámci velkého amerického programu. Ten mimochodem už nepokračuje, skončil druhý nebo třetí rok války. Peníze doručíte nejrychleji a lidé si za ně mohou koupit přesně to, co potřebují. Pokud mohou. Třeba v přífrontových oblastech se moc koupit nedá, takže tam pořád běží fyzická distribuce potřebných věcí. Zatímco právě na střední a západní Ukrajině se už zabýváme spíš stabilizací: opravami domů. Naší ambicí je do konce čtvrtého roku války zajistit opravu sedmdesáti tisíc domů a bytů, které byly zničeny během ostřelování, raketových útoků a tak dále.  

Má to cenu, když je znovu někdy Rusové ničí?  

Má to cenu, samozřejmě ne přímo podél těch frontových linií. Tam poskytujeme tlusté igelity do oken, latě a kolářské hřebíky. Igelit proto, že když létají střepiny, tak igelitem proletí a vy to pak snadno náplastí zalepíte. Tlaková vlna vyrazí skleněné okno, ale igelitem jenom zahýbe. Oprava je minimální. Na střední a západní Ukrajině je malá šance, že by Rusové znovu zasáhli stejný dům. Jejich vlastníci nebo nájemníci se je snaží svépomocí opravovat. A právě s tím, a nejen s tím, pomáháme. 

Co dál děláte? 

Poskytujeme psychologickou pomoc. Máme osmnáct mobilních týmů, které jsou většinou složeny z psychologů a třeba sociálních nebo pedagogických pracovníků a pohybují se na severovýchodě, východě a jihovýchodě Ukrajiny, navštěvují uprchlická centra, školy a podobně. Máme help linku, jež funguje dlouhodobě pro celou zemi. Přes den volají ženy a v noci muži, protože jsou taky na dně. Řešili jsme problémy padesáti osmi tisíc klientů s různými traumaty. Válka dál běží, nezmenšuje se, bohužel.  

Kdo pro vás na Ukrajině pracuje?

Máme tam obrovský tým, jen asi osm členů jsou cizinci. Tým vede Polka, která je s námi osm let. Zbytek, tedy většina, jsou Ukrajinci. Zkoušíme nové věci. Když jsem byl letos na Ukrajině naposledy, viděl jsem náš projekt bytové výstavby, nejde o opravu, ale o novou stavbu ve spolupráci s Lvovskou oblastí a městem. Každý včetně nás se podílel financemi ze třetiny, za peníze se postavil bytový dům. Jsou v něm vdovy s dětmi. Muži padli na východě, ženy utekly z východu, je to tam příliš nebezpečné. Jeden byt, který je 2+kk, vyšel na milion dvě stě tisíc korun. Když jsem tam byl, byl úplně plný.  

Budete stavět další dům?

Záleží opět na financích. Důležité je i ukazovat, že to jde. Stejně tak usilujeme o začlenění demobilizovaných veteránů do života. Jsou těžce ranění nebo mají nějaký zásadní handicap. A dost často se zavřou doma. Mají psychické problémy, přemýšlí, co se životem, a je jim třeba třicet. V pilotním programu máme sto padesát mužů. Procházejí byznys tréninkem, na konci sepisují byznys plán. Otevírají si malé živnosti, jeden muž, se kterým jsem mluvil, začal s výrobou pelmení, další se stal tatérem, ve Lvově otevíral tetovací salón.   

Nechal jste si od něj dát kérku?  

Ne, ale plácli jsme si, že až přijedu příště, což bude teď na konci ledna, tak si nechám kérku dát.  

A víte, co to bude?  

Vím, ale to si nechám pro sebe.

Nedávno vám byl propůjčen od prezidenta Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Co jste si s Petrem Pavlem při předávání řekli?

Řekl jsem děkuji a prezident se usmál.  

A v mezičasech před a po?  

Přiznám se, že jsem měl spíš pocit, že by měli dostat prostor lidé, kteří prezidenta vidí zblízka poprvé. Hrdinové, jež někomu zachránili život, a podobně. Ocenění beru jako ocenění pro celého Člověka v tísni. Pro mě je mírně nekomfortní, že jsem ho obdržel sám. Druhý den jsem proto všem kolegům a kolegyním napsal, že jim děkuji. Vím, že by tam měli být se mnou, ale to nešlo, protože bychom se prostě do toho Vladislavského sálu nevešli.

Jak přemýšlíte o své budoucnosti? Za tři roky vám bude šedesát let. Ještě vás ta práce baví?

Ano, baví. Pořád hodně. A vždycky trochu jinak. Člověk si najde něco, co je znovu nějak zajímavé. Není to stejné jako na začátku. Ta dychtivost a prostě ten první náklaďák, který jsme s pomocí naložili. A pak ten další, který jsem i někam řídil. Je mi o dost víc, ale mise je stále stejná – pomáhat těm, kteří to potřebují. Můj otec mi vštípil, že se nemám nad nikoho povyšovat, ale taky se nikoho nebát. Tím se dál snažím řídit.