Komplikované schéma vytváří kdejaká česká korporace

Wolfgang Munchau píše v komentáři pro FT o tom, jak by Bundesbanka ráda viděla v Německu rychleji rostoucí mzdy. Tříprocentní cíl (dvě procenta inflace a procento růst produktivity) je sám o sobě těžko hájitelný. Proč by měli zaměstnavatelé věřit, že bude tříprocentní inflace, když ECB permanentně podstřeluje inflační cíl? 

Německo se blíží plné zaměstnanosti, a to bude hlavní faktor rostoucí moci odborů. Na druhou stranu reformy na trhu práce odbory proměnily a ty jsou dnes velice senzitivní k riziku. Zdrženlivost a uměřenost mají dnes už i němečtí odboráři v genech. A také masová organizovanost v odborech už není, co bývala. Sektorové dohody s odbory mnohdy neplatí, stále častěji jsou mzdy rozhodovány na úrovni podniků.

Eurozóna prý nepotřebuje dohadování o mzdách, ale měnovou expanzi. ECB měla začít ve velkém nakupovat dluhopisy již před rokem. EU by měla umožnit vládám přestřelit své fiskální cíle a umožnit odložení splatnosti fiskálního kompaktu.

…

Barry Eichengreen a Ugo Panizza připomínají na VoxEU, že pokud dluhy evropských zemí mají být do budoucna udržitelné, musí vlády začít vytvářet velké primární rozpočtové přebytky (bez započtení splátek dluhu). Vyvstávají však politické a ekonomické pochybnosti, jestli je to možné. Pokud se někdy v minulosti dařilo vytvářet rozpočtové přebytky, bylo to vždy ve výjimečných okolnostech. Je jen otázkou času, kdy investoři zase znervózní.

MMF nedávno spočítal průměrný požadovaný rozpočtový přebytek pro léta 2020 až 2030 tak, aby se země dostaly na 60% úroveň dluhu vůči HDP požadovanou fiskálním kompaktem. Je to například každoročních 5,6 % pro Irsko, 6,6% pro Itálii, 5,9% pro Portugalsko, 4% pro Španělsko a 7,2 procenta pro Řecko.

Text cituje příklady, kdy se něco takového cca deset let dařilo. Je to Belgie v roce 1995 (začátek), Singapur (v roce 1990), Norsko v roce 1999, Irsko v roce 1991 a Nový Zéland v roce 1994. Belgie se potřebovala dostat do eurozóny a plnit maastrichtská kriteria, Norsko má ropu a plyn v Severním moři a vytvořilo suverénní fond. Většinou jde o unikátní zkušenost, která se bude špatně napodobovat.

…

Akciové trhy se sice radují z toho, že portugalská vláda pomůže bance Espirito Santo, ale Mark Gilbert na Bloombergu je přesvědčen, že bance se pomáhat nemá, protože nesplňuje podmínku transpartentního a srozumitelného vlastnictví.
Banka Espirito Santo prý představuje byzantinský web propojených entit, které vytvářejí jakousi bankovní dynastii.

Banka je z 20 procent vlastněna skupinou Espirito Santo Financial Group (ESFG), ESFG je ze 49 procent vlastněna firmou Espirito Santo Irmaos, která je plně vlastněná lucemburskou skupinou Rioforte, jež spravuje rodinná nefinanční aktiva. A Rioforte je ze 100 procent vlastněná Espirito Santo International, holdingovou společností kterou kontroluje rodina.

Člověka napadá, co by asi kdysi řekl Mark Gilbert na vlastnickou strukturu IPB, která se měnila každý den? Proti ní je portugalské schéma docela srozumitelné a podobně komplikované schéma vytváří kdejaká česká korporace. Potíž vzniká v okamžiku, kdy začnete žádat státní pomoc.

…

Tento text na Bloombergu dokládá, k jakým zmatkům může dojít ohledně toho, co je a není v rámci ruských sankcí vlastně sankcionováno. Nelze se divit, že jsou instituce jako Bank of America obezřetné, když vědí, jakou pokutu dostala od amerických regulátorů kvůli porušení sankcí banka BNP Paribas.

…

Evropský parlament naznačil, že bude vetovat návrh komise, jež nebude mít dostatečné množství ženských kandidátek. Zatím jsou jen tři: česká, švédská a italská. Možná přibude ještě slovinská, dánská, portugalská, bulharská a holandská komisařka. To stále není ani třetina. Bude to stačit?