Kolega Zbyněk Petráček z Lidových novin učinil minulý týden vtipný postřeh, když si všiml, že během nejhorší krize od druhé světové války nemá 3,4 milionu Němců práci, resp. totéž množství se jich registruje na úřadech práce, což je něco jiného. Petráček upozorňuje, že ještě v roce 2005, v době kancléře Schrödera a v období posledních desetiletí relativně slušného růstu (na německé poměry posledních dvou dekád) bylo v Německu 5 milionů lidí bez práce. Pak se divte, že je Angela Merkelová populární – upozorňuje Petráček a dodává, že čísla jsou dokladem toho, jak úspěšné byly německé reformy (program Hartz), které si kladly za cíl učinit pracovní trh pružným.
S tím nezbývá než souhlasit, ale dá se to rozvést. Není lepší doklad toho než že ukazatel registrovaných uchazečů o práci je sice psychologicky důležitý, ale jeho výpovědní schopnost je velice chabá. Mnohem důležitější je vnitřní struktura ukazatele nezaměstnanosti. Máme tu dlouhodobou vs. krátkodobou nezaměstnanost, nezaměstnanost lidí starších a mladších, regionální pasti apod.
Pak je tu ale ještě důležitější věc. Je jisté, že zatímco před čtyřmi lety tvořily valnou část německých nezaměstnaných lidé, kteří práci ani příliš nesháněli a využívali systém relativně štědrých podpor, těchto lidí ubylo. Naopak v posledních měsících přibylo lidí, kteří pracovat chtějí, ale o práci přišli a opravdu nemohou žádnou jinou sehnat. Ukazatel nezaměstnanosti je nižší, ale nezaměstnanost je viditelně bolestivější (z hlediska sociální psychologie), protože lidé se snaží, ale práce není. Relativně dobrá statistika neodstraní vzrůstající pocit tísně a ohrožení.
Podobné je to u nás. Přibývá lidí, kteří pracovat chtějí a nemohou. Na svých toulkách Českem jsem narazil například na to, co je pro lidi v hlavním městě nemyslitelné a stěží představitelné. V jednom městě v pohraničí se uvolnilo místo prodavačky v drogerii a byl na něj vyhlášen konkurs. Přihlásilo se osmdesát lidí! Symptomatické je, že situace se nejvíce zhoršuje (nejvíce montoven zavírá) v regionech, které byly postiženy vysokou nezaměstnaností už dávno před krizí.
Přitom pro Česko a Německo není tak velký problém jednorázový výkyv - tedy prudký propad průmyslu a exportu – ale skutečnost, že reálně hrozí, že místo obnovení růstu přijde dlouholetá stagnace či velice chabý růst po dlouhé roky. Nikdo totiž neví, co by mělo být globálním zdrojem růstu, jak pro český, tak německý export. Poptávka amerických domácností to už asi nebude. Nezaměstnanost může zůstat vysoká po velice dlouhou dobu a to nikoli proto, že lidé zneužívají dávky, ale proto, že práci prostě neseženou. To ale bude velice nákladné pro státní rozpočet.
Proto Česká republika potřebuje i ve světle neblahého vývoje rozpočtu akutní proměnu. Zrušení všech sociálních dávek pro lidi (a jejich rodiny), kteří práci mají a soustředění prostředků na podpory v nezaměstnanosti a dávky pro lidi, kteří nemohou sehnat práci. Teprve až krize (a stagnace) přejde, je možné sociální systém opět proměnit a podpory zpřísnit, až bude hrozit jejich zneužívání. Zároveň je třeba - i během krize - honorovat ty, kteří práci aktivně hledají a umět je - i když je to těžké - odlišit od těch, co jen sedí doma.
Současný vývoj a krize, která přichází jednou za život, ukazují, jak nebezpečná jsou dogmata. Není žádný věčně ideální systém sociálních dávek. Jiná řešení si žádá krize strukturální, jiná krize, která přijde v podobě šoku zvenčí a jiná doba relativní prosperity. Selský rozum nyní velí, starat se o ty, kteří nemohou práci sehnat a přestat přerozdělovat těm, kdo zdroj příjmu mají.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
