TOP 15 zahraničních článků Respektu roku 2021: Afghánistán, paní nenahraditelná, původ covidu

Reportáž z místa, kde se odehrává největší humanitární drama dnešní Evropy

Małgosia Tokarska je hodně unavená – a vděčná za kávu. Je dopoledne a předešlou noc strávila v lese. Tu předtím taky. Předtím jednu noc spala doma, ale předtím zase strávila noc na nohou. Včera večer dostala tip od jednoho ze svých známých, že pár set metrů na severovýchod od města sedí dvě irácké rodiny. Sbalila do batohu čtyři lahve vody, čokoládu, několik konzerv s tuňákem a hromadu energetických tyčinek. Se setměním vyšla z městečka Białowieża do okolního pralesa.

Příběh ženy, která unikla z čínského lágru

Když se 7. září 2018 odlepila letecká linka z čínského Urumči do kazašské Astany, prožila Gulbahar Jalilova nejšťastnějších deset vteřin svého života. Byla sice o dvacet kilogramů lehčí, tělo měla pokryté neznámou krvavou vyrážkou a trpěla nespavostí, ale konečně mohla uvěřit, že se po patnácti měsících opravdu vrací domů. Trvalo potom další týdny, než se odhodlala vyjít se svým příběhem na veřejnost. Tím se stala jednou z pětice lidí, kteří s odkrytou tváří a plným jménem promluvili o své osobní zkušenosti s pobytem v síti „převýchovných táborů“ v ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang a o genocidě tamního ujgurského obyvatelstva tak informovali svět.

K tématu také čtěte:

Není to o Číně, je to o nás

Před šedesáti lety začala stavba, která rozdělila Evropu

Hodinu a pět minut po půlnoci u Braniborské brány zhasla pouliční světla. Východoněmečtí pohraničníci, policisté a vojáci se přiblížili k pomyslné čáře, která Berlín – tak jako celé Německo – na konci druhé světové války rozdělila na komunistický a demokratický sektor. A začali na té hranici trhat asfalt, zapouštět do země betonové sloupy a roztahovat mezi nimi ostnatý drát. Rozhodnutí o stavební akci, která se v těch minutách rozběhla po obvodu celého západního sektoru města, padlo o pouhý den dříve. Zasvěceno do něj bylo jen několik desítek elitních východoněmeckých politiků a pracovníků bezpečnostních složek.

Další texty k výročí:

Tenkrát na Západě

Absurdní a všední

Jak pátrat po stopách a historii Berlínské zdi

Reportáž: Zrušená realita

Ozve se sykot a vedle nás se zvedne desetimetrový ohnivý sloup. Reportáž z hořícího Řecka

Vasso Dimitrakopoulos dělá tu samou věc jako v dnešních dnech mnoho řeckých vesničanů: spolu se svým malým synem sedí na zídce uprostřed vsi, kolem které je černá spoušť. Ticho ruší jen cvrkot všudypřítomných a nezlomných cikád. Vasso, čtyřicátnice z vesničky Pirris vprostřed Peloponésu, se právě vrátila domů po noci strávené na útěku. Peloponés je jedno z ohnisek současných obrovských řeckých požárů a den předtím, minulé úterý k večeru, Vasso narychlo prchala se synem a s pár v letu sbalenými věcmi. „Čekali jsme, že oheň přijde, ale zvedl se vítr a nikdo z nás netušil, že může přijít tak rychle. Stihli jsme utéct jen tak tak,“ říká. „Muži, kteří tu zůstali, aby chránili domy, málem uhořeli, byl mezi nimi můj bratr. Prostě foukalo moc a oheň je chytil do pasti. Měla jsem hrozný strach, ale dopadlo to všechno dobře, proklouzli ven. Nikdo neumřel, nikdo se nenadýchal, nikdo se nepopálil,“ vypráví Vasso.

Německo se pokouší nutit své koncerny působící v chudých zemích k citlivosti vůči zaměstnancům i planetě 

Jak zařídit, aby kakao použité při výrobě naší čokolády nesklízely děti? Odpověď na jednu z výzev přezásobeného Západu hledali manažeři jednoho z největších německých obchodních řetězců už před sedmi lety, kdy nejlevnější tabulky mléčné čokolády v tamních supermarketech stály 35 centů. Jedna se nabízela: kupovat certifikované kakao, například se značkou Fair Trade, která zaručuje lepší příjem farmářů i základní kontrolu pracovních podmínek na jejich plantážích.

Majitel čokoládovny, jenž pro daný řetězec levnou čokoládu vyráběl, v tom problém neviděl: tabulka čokolády by se prý prodražila o jediný cent. „Proč to tedy neuděláme?“ navrhl jeden z manažerů. „Nejde to. Na jedné tabulce teď vyděláváme právě jen ten jeden cent,“ namítli kolegové z obchodní sekce. „A proč tedy o jeden cent nezvýšíte cenu?“ vzpomíná dnes po Skypu na svou tehdejší otázku Friedel Hütz-Adams, jenž je členem poradního sboru zmíněné sítě supermarketů pro otázky udržitelnosti. „To taky nejde,“ zněla odpověď. „Nemůžeme být ani o cent dražší než konkurence.“

Pan Někdo budí Lukašenku ze spánku a sází na revoluci v hlavách Bělorusů

Když po srpnových zfalšovaných prezidentských volbách vyrazily statisíce Bělorusů demonstrovat do ulic a diktátor Aljaksandr Lukašenka označil jejich protest za organizovaný ze zahraničí, měl naprostou pravdu. Místo, odkud byl celonárodní vzdor Bělorusů proti režimu organizován, je dokonce velmi snadné najít. Leží v centru Varšavy, nedaleko polského parlamentu, na ulici Wiejská.

Číslo popisné není při cestě za Lukašenkovými protivníky třeba: zhruba uprostřed ulice vlaje z balkonu světle omítnutého domu bílo-červená běloruská vlajka. Dole u vchodu celý den stojí dva policisté, kteří nikoho neohlášeného nahoru nepustí. Trochu zašlé schodiště vede do prvního patra, do dvou malých kanceláří zaplněných knihami, počítači a různým technologickým harampádím. Tady sídlí Nexta, skupina mladých Bělorusů, bez kterých by běloruské protesty – shodují se pozorovatelé i samotní demonstranti – nevydržely tak dlouho a tvrdá policejní represe by je dávno zadusila.

Americká armáda se spoléhá na specialisty pro zvláštní operace. Možná do té míry, že ztrácí schopnost strategického uvažování

Během posledních několika desetiletí se zásadně proměnila podoba amerických ozbrojených sil, alespoň tedy té jejich části, jež aktivně zasahuje do skutečných bojů. Došlo k tomu nenápadně a v podstatě bez veřejné debaty, a já sám jsem byl bezděčným svědkem této proměny. Jedna z mých prvních knih, Černý jestřáb sestřelen, popisovala tragickou operaci amerických zvláštních jednotek v Somálsku. Další kniha, Guests of the Ayatollah (Hosty u ajatolláha, v češtině nevyšla), se zabývala krizí spojenou s únosem amerických diplomatů v Íránu a v detailu se opět soustředila na přerušenou záchrannou misi speciálních jednotek. Zvláštní jednotky se účastnily také úspěšného pronásledování drogového bosse Pabla Escobara, o tom pojednávala má kniha Zabít Pabla. Zvláštní jednotky pak provedly výsadek, který ukončil životní dráhu Usámy bin Ládina, a ten se stal námětem mé knihy Poslední akce. Vlastně jsem pátral po dramatických vojenských operacích, a přitom jsem neúmyslně mapoval nárůst významu speciálních jednotek, jež se stávaly těžištěm amerických ozbrojených sil.

Proč se Homo sapiens nehodí do 21. století a co s tím může dělat

Příprava textu, který právě čtete, rozhodně nebyla ta nejzdravější věc, kterou pro sebe jeho autor mohl udělat. Dlouhé dny strávené studiem literatury z digitálních zařízení, jejichž modré světlo narušuje spánkový rytmus. Hodiny ťukání do počítače ve shrbené pozici, která ničí páteř a zpomaluje metabolismus, což zadělává na širokou paletu chorob, které si nepřejete dostat. Nedostatek denního světla vedoucí k deficitu vitaminu D a horšímu vstřebávání vápníku, následovanému řídnutím kostí. Permanentní stres z blížící se uzávěrky, zvyšující riziko infarktu a mrtvice. A navrch ta pizza k obědu, napěchovaná lacinými cukry a tuky.

Upřímně řečeno, možná by takové utrpení vůbec nestálo za to, kdyby na konci tohoto tunelu nezářilo světlo. Čerstvě vydaná kniha známých amerických biologů Heather Heying a Breta Weinsteina A Hunter-Gatherer’s Guide to the 21th Century (Průvodce lovce a sběrače 21. stoletím) totiž slibuje odpovědi na otázku, která na obyvatele bohatší části této planety doráží doslova na každém rohu. Proč je náš život v nejblahobytnější éře dějin plný tolika nástrah a co se s tím dá vlastně dělat.

Angela Merkel změnila nejen německou politiku. Co bude dál?

Pověstnou politickou stabilitu našich západních sousedů zosobňují tři věční kancléři z řad křesťanské demokracie (CDU): Konrad Adenauer, Helmut Kohl a Angela Merkel. Všichni tři vládli tak dlouho, že ztělesňují celou historickou éru. S Adenauerem je spjata pevná vazba na USA, návrat Německa do rodiny normálních států po nacistické zvůli, sociálně citlivý druh kapitalismu a Volkswagen Brouk, symbol zázračného hospodářského vzestupu válkou zničené země.

Helmutu Kohlovi padla politická dlouhověkost do klína, podle průzkumů měl nakročeno k jasné volební porážce v roce 1990, pak se ale najednou stalo to, po čem sám dlouhodobě volal: padla berlínská zeď a on se stal tváří sjednocení studenou válkou rozděleného západního a východního Německa. A též spoluarchitektem velkých kroků směrem k těsnější evropské integraci, které vyústily do eura, společné měny. A Angela Merkel? Jakou éru vlastně zosobňuje ona? Co končí s jejím ohlášeným odchodem z vrcholné politiky – a co nového po víkendových volbách přijde?

Teorie, že původce pandemie unikl z laboratoře, se vrací – a s ní otázka, proč jsme tuto možnost tak dlouho ignorovali

Tím, že Spojené státy tlačí na vyšetření příčin pandemie koronaviru, jen pokračují ve zbytečném dráždění Číny,“ citovaly koncem května webové stránky vědeckého časopisu Nature specialistu na zdravotní problematiku Davida Fidlera z washingtonského think tanku Rada pro mezinárodní vztahy. K řešení covidové krize podle Fidlera potřebujeme solidaritu, ne hloubení příkopů, a konfrontační přístup věci jen zhorší. V podtextu – pojďme nechat minulost minulostí, příčiny pandemie pominout a raději se ve vzájemné shodě zaměřit na budoucnost, třeba na efektivnější výrobu a distribuci vakcín. Opravdu je to ale tak jednoduché? Virus SARS-CoV-2 jen podle oficiálních čísel dosud usmrtil více než 3,5 milionu lidí, způsobil obrovské ekonomické škody a těžko změřitelné utrpení, podepsal se na psychickém zdraví mnohých, řadu lidí připravil o živnost. Skutečně bychom neměli pátrat po tom, odkud se vzal?

Lze jen tak smazat prezidenta? Nastal čas k regulaci sítí?

Donald Trump ztichl. Ne úplně, tu a tam se objeví oficiální tiskové prohlášení či v médiích vystoupí některý z jeho spolupracovníků, ve srovnání s uplynulými lety ale zmizel podobně, jako se němá ryba náhle ztratí v temných hlubinách. V roce 2009 odeslal svůj první nesmělý tweet, upozorňoval v něm tehdy na své večerní vystoupení v televizní show Davida Lettermana. Skutečné obrátky nabrala jeho přítomnost v následujících letech, kdy se Twitter a v menší míře Facebook staly pro ambiciózního podnikatele a celebritu hlásnou troubou především k šíření nikdy nedoložených nesmyslů o údajném neamerickém původu, a tudíž podvodném zvolení tehdejšího prezidenta Baracka Obamy. Trump ukázal, co to znamená zachytit včas nástup nového fenoménu doby. Své stoupence, jejichž počet na Twitteru přesáhl hranici osmdesáti milionů, dokázal v letech před vlastní prezidentskou kandidaturou bombardovat deseti i dvaceti tweety denně. Komentoval, pomlouval, lhal, útočil, bránil se, rozkládal i tlachal, vždy ale publikum svým zvláštním pohrdáním realitou i běžnými mravy zároveň bavil a jaksi hypnotizoval. Teď je z minuty na minutu pryč, jeho účty na Twitteru či Facebooku jsou zablokovány, neexistuje ani žádné jiné místo, na němž by bylo možné zachytit jeho autentický hlas.

Čtěte také:

My jsme vás varovali

Kdyby Luca Dudits přijala pozvání do maďarského rádia a v éteru mluvila o tom, že se svou partnerkou vede krásný život, pravděpodobně by se dopustila vážného přečinu. Vláda Viktora Orbána v polovině června schválila zákon, který v zemi zakazuje propagaci homosexuality ve školách a v médiích. Proti zákazu „LGBT propagandy“, obecně velmi gumovému zákonu, který má „chránit maďarskou rodinu“, se strhly protesty doma i v Evropě. „Že je to přes čáru, si myslí i jeho voliči,“ říká mluvčí Háttéru, největší LGBT organizace v Maďarsku.

Jak se homosexuálům žije v současném Maďarsku?

Žijí neviditelně. Většina lidí o své orientaci raději nemluví úplně otevřeně. Ví to jejich rodina a blízcí přátelé, ale v práci raději mlčí a manévrují. Mýtus o tom, že osobní život do kanceláře nebo továrny nepatří, je dost silný.

Co přímá diskriminace nebo obtěžování?

S tou se potýkají hodně transsexuálové. Co víme, zhruba třetina z nich občas nedostane práci nebo má potíže najít si bydlení. U gayů a leseb se s tím setkalo asi patnáct procent lidí. Velké téma je pro nás to, že lidé nemluví otevřeně o své orientaci. Dokonce ani u lékaře.

Po nevídané vlně demonstrací vládne podle místních na „ostrově svobody“ zvláštní klid před bouří

Jedenáct hodin křiku, donekonečna opakovaných otázek, ostentativního nahrávání, fyzického pošťuchování. Taky hladu a žízně, protože taková už je mezi opozičními umělci dohoda: když vás sebere kubánská policie a odvleče k výslechům, nic nepít, nic nejíst. Z jedné strany je to bezpečnostní opatření, co kdyby ve vodě či jídle něco bylo. Zároveň je to protest, gesto vzdoru, jež tradičně praktikují kubánští odpůrci režimu, kteří se ocitnou v jeho rukou. V těžkých chvílích tak mezi nimi vzniká pouto jakési virtuální sounáležitosti. Když vás na Kubě seberou, nikdo dlouhé hodiny, dny nebo taky týdny neví, kde jste. Nemáte přístup k právníkovi. Jste úplně sami vydáni napospas neomezené moci mužů v uniformách. Něčeho se držet musíte.

Jak Západ změní rychlý nástup Tálibánu

Fiasko Západu v Afghánistánu vejde do dějin, což je zároveň v tuto chvíli jedna z mála věcí, kterou lze o nečekaně rychlém pádu země do rukou Tálibánu říct. Nad urychleným odchodem amerických jednotek a zhroucením prozápadního režimu prezidenta Ašrafa Ghaního se zároveň vznáší tolik otazníků, že rozplétání příčin kolapsu nejdelšího západního vojenského a zahraničněpolitického projektu od konce studené války bude trvat rozhodně déle než úspěšná ofenziva zdánlivě nesofistikovaných islamistů. Americký prezident Joe Biden byl ještě v červenci veřejně přesvědčen, že odchod ze země bude spořádaný. Afghánská armáda měla podle jeho slov disponovat více než 300 tisíci vojáky ve zbrani, včetně letectva. Tálibán nedržel ještě letos na začátku srpna jediné větší afghánské město. Pak se něco stalo.

Celé speciální téma o Afghánistánu:

Válka čtyř prezidentů

Všechno mohlo být jinak

Český veterán: Rozhodně nepředpokládám, že Tálibán se stane „hnutím s lidskou tváří“

Americký expert Michael Shaikh: Vyrostla už celá jedna generace, která zná Tálibán jenom ze zpráv

Příběh dvou tlumočníků, kteří na začátku neměli žádnou šanci

Spíš než afghánskou kocovinu řeší Evropané hrozby na horizontu

The Atlantic: Afghánistán ukázal, že základní východiska Bidenovy zahraniční politiky nefungují

O naplňování džihádistických snů po 11. září

Nikdo z pamětníků asi nezapomene, co dělal 11. září 2001. Autor těchto řádků pobýval s přáteli na krušnohorské samotě, kam zprávu o nárazu letadel do newyorského mrakodrapu přivezla kamarádka ze sousední vsi. Nasedli jsme společně do auta a odjeli sledovat televizní zpravodajství do nejbližší hospody. Útok vypadal jak z hollywoodského akčního trháku a každého u stolu přepadl neblahý pocit: svět se právě změnil a začal souboj o budoucnost.

To bylo ostatně cílem Usámy bin Ládina a jeho organizace al-Káida, která údery mířící kromě mrakodrapů Světového obchodního centra i na budovu Pentagonu a amerického Kapitolu (jejž před destrukcí zachránila vzpoura pasažérů proti únoscům na palubě letu 93 United Airlines) zosnovala. Měly být prvním výstřelem ve válce, která spustí rozklad Západu a překope řád světa. Povedlo se jim to? Vyhrává nyní, ve chvíli dvacátého výročí, Usámovo džihádistické hnutí, nebo Amerika a její spojenci?