12A_Getty-Images
Tady je svět ještě v pořádku. (Hostina v době kamenné, obraz V. M. Vasněcova)

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.


Reklama
Reklama

Příprava textu, který právě čtete, rozhodně nebyla ta nejzdravější věc, kterou pro sebe jeho autor mohl udělat. Dlouhé dny strávené studiem literatury z digitálních zařízení, jejichž modré světlo narušuje spánkový rytmus. Hodiny ťukání do počítače ve shrbené pozici, která ničí páteř a zpomaluje metabolismus, což zadělává na širokou paletu chorob, které si nepřejete dostat. Nedostatek denního světla vedoucí k deficitu vitaminu D a horšímu vstřebávání vápníku, následovanému řídnutím kostí. Permanentní stres z blížící se uzávěrky, zvyšující riziko infarktu a mrtvice. A navrch ta pizza k obědu, napěchovaná lacinými cukry a tuky.

Upřímně řečeno, možná by takové utrpení vůbec nestálo za to, kdyby na konci tohoto tunelu nezářilo světlo. Čerstvě vydaná kniha známých amerických biologů Heather Heying a Breta Weinsteina A Hunter-Gatherer’s Guide to the 21th Century (Průvodce lovce a sběrače 21. stoletím) totiž slibuje odpovědi na otázku, která na obyvatele bohatší části této planety doráží doslova na každém rohu. Proč je náš život v nejblahobytnější éře dějin plný tolika nástrah a co se s tím dá vlastně dělat.

V posledních letech jde už o několikátý titul, který příčiny současných civilizačních potíží vidí z obdobné perspektivy: přičítá je rostoucí propasti mezi původní biologickou výbavou člověka a prostředím, v němž dnes žije. Homo sapiens se do 21. století zkrátka nehodí. Evoluce adaptovala náš organismus pro zcela jinou epochu zvanou pleistocén, kdy jsme polonazí proháněli antilopy africkou savanou, sbírali bobule a kočovali divočinou v malých tlupách. Pro takový životní styl jsou všechny funkce našeho těla designovány, od té doby stihla evoluce provést jen zcela minimální úpravy. Pod džínami a trikem dál zůstávají těla pravěkých lovců.

Evoluce adaptovala náš organismus pro zcela jinou epochu a změnil se jen minimálně.

Tweetni to

„Rychlost změn je v současnosti tak vysoká, že se naše těla, mozky i sociální systémy ocitají ve stavu desynchronizace,“ vysvětlují ve své knižní novince Heying a Weinstein. „Jednoduše řečeno: zabíjí nás to.“ A jiný americký biolog Nathan Lents je v knize Human Errors (Lidské chyby) z roku 2018 podobně znepokojený: „Jsme velmi slabě vybaveni pro přežití v prostředí, v němž žijeme dnes.“

Co s tím? Zní to zlověstně, zmínění autoři, k nimž můžeme přidat ještě biologa Vybarra Cregana-Reida, jehož knihu Primate change (Změna primátů) zařadil deník Financial Times před třemi lety mezi nejlepší vědecké publikace roku, nás ovšem nemíní jen vystrašit. Spíše si chtějí ujasnit, co se s lidskou biologií v digitální éře vlastně děje a jaká z oné propasti vede cesta ven. Tedy: jak může prastarý živočich jménem Homo sapiens ve světě mrakodrapů, chytrých telefonů, průmyslových potravin a stresujících deadlinů přežít s co nejmenší újmou.

Průjem bez iluzí

Která z následujících dvou čar je kratší?

sipky

Pokud tenhle chyták ještě neznáte, velmi pravděpodobně vidíte, že kratší je ta horní, zakončená šipkami směřujícími dovnitř. Myslí si to alespoň většina pozemšťanů už od počátku 20. století, kdy německý sociolog Franz Carl Müller-Lyer tuhle optickou iluzi objevil. Čáry jsou ve skutečnosti stejně dlouhé, pocit rozdílu dělá jejich zakončení.

Když stejný obrázek uvidí třeba příslušníci kmene Hadza od tanzanského jezera Eyasi, kamerunští Pygmejové nebo Křováci z Botswany, odpovědí jinak: bez zaváhání a bez použití pravítka označí obě čáry za stejně dlouhé. Müller-Lyerova iluze na ně nefunguje, vnímají bez zkreslení.

Vědci nevědí s jistotou, čím to je, ale jedno pravděpodobné vysvětlení existuje. Zmíněná etnika patří k posledním exemplářům našeho druhu žijícím kočovným lovecko-sběračským způsobem života uprostřed divočiny. Jejich existence se podobá té, jakou vedli naši předci před deseti tisíci lety, než je poprvé napadlo zasít obilí a usadit se na jednom místě. A mimo jiné to také znamená, že Křováci nebo Pygmejové nevyrůstají v obdélníkových budovách s hranatým nábytkem v pravidelné křížovce ulic. Jejich svět je na rozdíl od toho „civilizovaného“ velmi chudý na rovné linie. Vysvětlující hypotéza tak říká, že právě všudypřítomná „pravoúhlost“ zformovala vnímání moderního zápaďana odlišným způsobem a navodila popsanou iluzi.

Co z toho vyplývá? V tomto případě nic fatálního, ale nevinný příklad optického zkreslení dobře přibližuje jednu důležitou zákonitost vztahu člověka a jeho prostředí. Biologická výbava, kterou si zakódovanou v naší DNA přinášíme na svět, předpokládá, že bude rozvíjena a využívána v určitém prostředí, na nějž se během evolučního vývoje adaptovala.

12B_Getty-Images
Takhle nějak jsme žili a vypadali všichni. (Afričtí Křováci na lovu)

V případě rodu Homo, jenž se oddělil od vývojové větve šimpanzů zhruba před sedmi miliony lety těsně před tím, než se postavil na zadní, aby lépe viděl ve vysoké africké trávě, onen předpoklad obnáší kočovný, lovecko-sběračský způsob života v divočině. Náš pohybový aparát, metabolismus, smyslové vnímání i kognitivní funkce, to všechno evoluce ladila pro účely života v době kamenné. A tohle „tovární nastavení“ organismu pro pravěký životní styl se propisuje až do nečekaných detailů.

Ještě názornější příklad téhož fenoménu představuje třeba případ slepého střeva, podivuhodného a nikam nevedoucího výběžku z labyrintu našich útrob, o němž si lékaři dlouho mysleli, že je vlastně zbytečný. Tradovalo se, že pouze přidělává starosti zhruba pěti procentům zápaďanů, kteří během svého života skončí na pohotovosti s jeho akutním zánětem. Dnes už si to věda nemyslí.

Ukázalo se totiž, že obyvatelé třetího světa, v němž jsou stále velmi běžné průjmové infekce, záněty slepého střeva prakticky netrpí. Odborníci proto došli k názoru, že slepé střevo v původní biologii člověka představuje jakýsi úkryt nebo přístav, kde se v čase silných průjmů ukryjí trávicí mikroorganismy a odtud pak znovu osídlí střeva, když infekce ustoupí. Existencí slepého střeva naše tělo zkrátka předpokládá přítomnost virů, bakterií a parazitů v okolním prostředí, tak jak to na planetě Zemi bývalo běžné. Ve sterilním západním světě se ovšem tenhle předpoklad nenaplňuje a výběžek, který ztratil svou funkci, se občas nepříjemně zanítí.

Evoluce, která nestíhá

Nesoulad mezi starou výbavou a novým prostředím představuje ústřední téma pro zdraví současného člověka a dotýká se snad všech jeho aspektů. Nutno ovšem předeslat, že ani ono původní biologické vybavení z doby kamenné není samo o sobě tak ideální, jak si občas romanticky představujeme. „Některé části lidského těla by žádný soudný inženýr podobným způsobem nikdy nenavrhl,“ konstatuje ve své knize americký biolog Nathan Lents. „Naše anatomie je neohrabaná míchanice dobrých a špatných vývojových adaptací. Máme neužitečné kosti a svaly, smysly na chatrné úrovni a klouby, které nás nedokážou udržet vzpřímené.“

Jeho kritika může znít jako neúcta k zázrakům stvoření, je ale míněna spíše jako realistické upozornění, že příroda se řídí zákonitostmi, které nevedou vždy k dokonalému výsledku. Evoluce posouvá vývoj kupředu tím, že organismy neustále předělává, aby lépe obstály v okolních podmínkách, přičemž novinky často vznikají na troskách předchozích „verzí“. „Je to, jako kdybyste neustále přestavovali dům,“ přibližuje vývojové limity evoluční biolog Daniel Frynta z pražské přírodovědecké fakulty. „Nikdy jej nemůžete zbořit a postavit úplně nový.“

Doklady tohoto kutilství najdeme v každém koutu lidského těla a někdy jsou docela bizarní. Světelné senzory v našem oku například směřují dovnitř do lebky, a nikoli ven ke světlu, což je pro kvalitu vidění podle Nathana Lentse asi tak účelné, jako kdybychom zpívali do konce mikrofonu, odkud vychází šňůra – nějaký zvuk se sice přenáší, ale naopak by to znělo lépe. Naše kotníky nebo zápěstí jsou změtí kostí poskládanou během stamilionů let vývoje, která ve výsledku spíše omezuje hybnost a ve své křehkosti vede velmi snadno ke zraněním. Na rozdíl od jiných živočišných druhů si nedokážeme v těle sami vyrábět řadu vitaminů, takže k přežití potřebujeme velmi pestrou stravu, což je docela nepraktické.

A vůbec největší skupina lidských potíží pramení z toho, že evoluce ještě nestihla doladit svůj nejambicióznější projekt, totiž vzpřímení postavy a chůzi po dvou nohou. Biologové se shodnou, že právě „bipedalismus“ se stal hlavní příčinou celoplanetární dominance rodu Homo, protože našim prapředkům uvolnil ruce k používání nástrojů a nejspíš také nastartoval rozvoj řeči. Zároveň ale ani po sedmi milionech let života na dvou nohou není náš organismus na tuhle polohu ideálně adaptován.

Postavení vazů v koleni, uchycení vnitřních orgánů k břišní stěně, systém odtoku hlenu z obličejových dutin či anatomický tvar meziobratlových plotének – to všechno se přizpůsobilo vzpřímenému postoji zatím jen částečně a působí nám to různorodé potíže, jaké gorily nebo šimpanzi neznají. „Evoluce prostě nikdy nestíhá, vždycky je trochu ve skluzu,“ vysvětluje biolog Frynta.

A právě tohle nestíhání se dramaticky zvýraznilo během posledních deseti tisíc let, kdy se tempo vývoje lidského druhu zrychlilo jako nikdy předtím. Z lovců a sběračů se nejprve stali zemědělci, následně obyvatelé měst, dělníci v továrnách a nakonec sedaví zaměstnanci v kancelářích digitální éry. Životní styl člověka se zásadně proměnil, zatímco jeho biologický vývoj se novým podmínkám dokázal přizpůsobit jen minimálně.

Od vzniku zemědělství, jež tuhle revoluci započalo, uběhlo nějakých čtyři sta lidských generací, což je extrémně krátká doba. Výraznější adaptační změny potřebují pro svůj vývoj miliony let. Užitečných genetických úprav našeho organismu se tedy od té doby odehrálo jen málo a vesměs jde o kosmetické detaily: některým tradičně pasteveckým kulturám živícím se zvířecím mlékem (třeba Skandinávcům nebo beduínům) se například stihly v tenkém střevě vytvořit enzymy štěpící laktózu, takže svou novou potravu dokážou lépe trávit. Jinak ale zůstalo vše při starém.

„Vezměte dávného Homo sapiens z afrického Rift Valley, oholte ho, ostříhejte, dejte mu moderní oblečení a postavte ho na rušnou ulici 21. století,“ píší biologové Heying a Weinstein. „Nikdo z kolemjdoucích mu nevěnuje druhý pohled. Jeho hardware je stejný jako ten náš.“

Více znamená méně

A přestože si jen stěží dovedeme představit, co by se pravěkému lovci mezi troubícími automobily honilo hlavou, s klidem si můžeme vsadit, kde bychom ho objevili hodinu po tomhle výsadku – v místní prodejně rychlého občerstvení. Zatímco v jeho rodném prostředí paleolitické savany by mu trvalo dlouhé hodiny chůze a štvaní zvěře, než by si obstaral něco k snědku, dnešní nabídce se zkrátka nedá odolat. Vše tu leží již ulovené, upečené a naservírované. A deset čajových lžiček cukru, tedy množství, které podle odhadu antropologů skrze lesní bobule vstřebal náš dávný předek do svého organismu za celý rok, by měl nyní spořádáno během jediného dne – tak jako to děláme my.

Není asi takovým překvapením, že jídelníček patří vedle nedostatku pohybu k nejvýraznějším položkám oné propasti, která se rozevřela mezi hardwarem našich těl a vlivy okolního prostředí. Antropologové soudí – i podle dosud existujících lovecko-sběračských kultur –, že v přírodním prostředí přežíval Homo sapiens podobně jako divoká zvířata, totiž na hranici neustálého hladovění. Byl šlachovitý a vždy připravený sníst, cokoli jedlého se objeví. Chuťový systém, který výrazně preferuje sladká, slaná a tučná jídla a nemá dobře nastavenou horní hranici jejich konzumace, zkrátka nepočítal s permanentní dostupností těchto lákadel. „Lidé nejedí příliš mnoho jen proto, že mohou,“ vysvětluje Nathan Lents důsledky pro dnešní dobu. „Jedí příliš mnoho, protože jsou tak naprogramováni.“

Ostatně první rozpor mezi prostředím a biologií se rozevřel právě v souvislosti s jídlem před oněmi deseti tisíci lety s příchodem zemědělské revoluce. Přechod na pěstované plodiny vyžadující menší úsilí při žvýkání a obsahující více sacharidů poprvé lidem přinesl zmenšení čelistí, a tím pádem problémy s dutinami, zubní kazy a také cukrovku.

Šlo o velkou změnu, mnohem dramatičtější potíže ovšem znamenal až příchod průmyslově zpracovávaných potravin v 19. a 20. století. Nadužívání cukru, soli a tuků při jejich výrobě se pro naše pravěké chutě stalo osudovou branou k nadváze a posléze i globální epidemii obezity a cukrovky, s nimiž se dnes potýkáme (od roku 1980 se počty pacientů s cukrovkou druhého typu na světě zečtyřnásobily). Enormní množství kalorií a zároveň nedostatek skutečných živin v průmyslovém jídelníčku pak navíc ochudilo skladbu mikroorganismů v našem trávicím systému, což podle aktuálních zjištění tendenci k obezitě ještě zvyšuje. Tři roky stará studie Stanfordovy univerzity například zjistila, že lidé zhubnou jen tím, že vynechají z jídelníčku průmyslově zpracovávané jídlo, aniž by přitom museli zmenšovat porce. „Náš jídelníček nám nabízí mnohem víc, ale ve skutečnosti poskytuje mnohem méně, než potřebujeme,“ shrnuje ve své knize Primate Change Vybarr Cregan-Raid. „Je zároveň plnější i prázdnější.“

Něco za něco

Je už asi zřejmé, že výčet potíží, jimiž organismus Homo sapiens v naší éře trpí z důvodu rozporu s jeho původní biologií, nebude tak úplně překvapivý. Původ většiny civilizačních chorob najdeme právě v tomhle nesouladu, který angličtina označuje půvabným slovem „mismatch“. Pokud vynecháme aktuálně úřadující covid-19 z žebříčku deseti nejčastějších globálních nemocí podle Světové zdravotnické organizace, spadají mezi „mismatch diseases“ téměř všechny – zmíněná cukrovka, kardiovaskulární choroby, autoimunitní onemocnění, deprese nebo bolesti zad.

A seznam může pokračovat dalšími příčkami. K poruchám spánku například zásadně přispívá modré světlo z displejů, které rozlaďuje produkci spánkových hormonů, protože po setmění tehdy v době kamenné zářilo jen červené světlo ohně, které spánek nenarušuje. Globální epidemii krátkozrakosti u dětí, dlouho mylně přisuzovanou čtení knih a zírání do počítače, podle aktuálních zjištění způsobuje nedostatek pobytu na denním světle. Sluneční svit totiž ovlivňuje tvorbu dopaminu, nezbytného pro správný růst očí. Evoluce zjevně počítala s tím, že se drobotina bude povalovat venku na sluníčku, a ne trávit tolik času pod střechou.

Nepříjemné důsledky nenaplněných potřeb původní biologie nás upozorňují na jeden důležitý princip, na nějž okouzleni civilizačním pokrokem občas zapomínáme. V přírodě, jejíž jsme stále součástí, neexistují žádná bezbolestná řešení, vždycky je to něco za něco. Pravěká výbava počítá s určitým typem prostředí včetně diskomfortu a ve chvíli, kdy si život usnadníme příliš, systém se paradoxně rozladí a vymyslí problémy nové.

Autoimunitní onemocnění jsou typický příklad. Díky všeobecné hygieně se v uplynulých dvou staletích podařilo ze západního světa odstranit většinu nebezpečných parazitů, bakterií a virů, náš imunitní systém, jenž se v dětství utváří v kontaktu s nimi, ale nečekaná sterilita prostředí mate. Bez důstojných protivníků v dosahu začne napadat vlastní organismus. A stejná logika se týká snad každé oblasti našeho života. Rovné městské povrchy a moderní obuv například výrazně usnadnily pohyb a přepravu, anatomie lidské nohy ovšem naznačuje, že naše spodní končetiny byly původně určeny pro ambicióznější úkol než plácat teniskami do asfaltu. S dvěma sty tisíci podkožními receptory a komplexní soustavou svalů evidentně disponují výbavou k mapování a zdolávání velmi různorodých a náročných terénů. „Zašněrovali jsme je do pětadvaceticentimetrových rakví, změnili jejich tvar a funkci, snížili jejich efektivitu, oslabili je,“ shrnuje výsledek moderního obuvnictví zmíněný biolog Vybarr Cregan-Raid. Řada fyzioterapeutů si dnes myslí, že tahle ztráta citlivosti a zakrnění svalů dolních končetin se kaskádovitým efektem propisuje do celého těla a může být skrytou příčinou v mnoha případech bolestí zad.

Atomová židle

Dnešní člověk spálí průměrně mezi dvěma a třemi sty kalorií denně, vědci přitom odhadují, že v období paleolitu to bylo kolem tisícovky, u neandertálců, jejichž geny většina Evropanů nosí, až dvojnásobek. Proto až jednou na konci lidských dějin proběhne závěrečné hlasování o nejškodlivějším vynálezu všech dob, je docela dobře možné, že se do finále kromě střelného prachu, atomové bomby a sociálních sítí kvalifikuje i na první pohled docela nevinný výtvor, jehož darů si většina z nás právě teď užívá – židle.

Z hlediska rozšíření jde v naší historii o relativní novinku. Jak spočítal autor zmíněné knihy Primate Change, ještě v Bibli nenajdeme o židli jedinou zmínku a v Shakespearovi jen pár, zpravidla ve spojení s vyšší světskou mocí. Sezení na židli, křesle nebo trůnu zkrátka dlouho neslo symbolický význam, bylo znakem hierarchického postavení. V díle Charlese Dickense už se to židlemi docela hemží a hodnoceno čistě zdravotními měřítky byla tahle demokratizace sezení prvním krokem směrem k apokalypse.

12C_varianta_profimedia
Moderní školství: z hlediska biologie mimořádně špatný nápad.

Sezení v pravém úhlu se postupně stalo základní pozicí pro většinu lidských činností a setkávání. Vybarr Cregan-Raid přitom za osudovou chvíli, kdy se Homo sapiens dostal ve svých nápadech do zásadního rozporu s vlastní biologií, prohlašuje vznik moderních škol v 19. století. Inspirován strukturou jiného vynálezu své doby, totiž továren, se vzdělávací systém rozhodl lidská mláďata v období, kdy se mají přirozeně pohybově rozvíjet, donutit, aby seděla půl dne na jednom místě. „Dítě, které přišlo do vzdělávací továrny pružné, mrštné, energické a čilé, z ní na druhém konci vychází s tělem, které má omezenou hybnost,“ píše biolog. „Skoro to vypadá, že školy nevznikly proto, aby nás vzdělávaly, ale aby nás naučily nehybně sedět.“

Je vcelku obtížné dohlédnout všechny důsledky téhle změny, ale pravděpodobně nejdou přecenit. Generace, které vyrostly v lavicích (tedy my všichni), přirozeně pokládaly sed za základní tělesnou pozici (na rozdíl od tisíců generací předchozích), čemuž se přizpůsobil veřejný prostor. A ve chvíli, kdy na trhu práce začaly dominovat kancelářské profese, svět se definitivně usadil na svých hýždích.

O zhoubném vlivu dlouhodobého sezení na pohybové ústrojí a metabolismus jsme na těchto stránkách psali relativně nedávno, připomeňme tedy jen nejzajímavější poznatek z poslední doby, totiž že negativní efekt strnulého pobytu na židli se nedá kompenzovat cvičením nebo běháním, jak si obvykle myslíme – tak jako se kouření nedá vyvážit zdravou stravou. Předpoklad pohybu byl základním nastavením pravěkého těla, naši dávní předci podle odhadů nachodili něco mezi osmi a osmnácti kilometry denně.

Nic výjimečného

Co s námi bude dál? Trend zjednodušování prostředí a odklonu od potřeb původního biologického hardwaru pokračuje samospádem a je například celkem pravděpodobné, že podobný osud částečné ztráty funkčnosti, jaký potkal lidské nohy, prožívají nyní naše končetiny horní. Na konec éry manuální práce navázala snaha zjednodušit i tu kancelářskou, takže klávesnice dnes postupně nahrazují dotykové displeje a softwary ovládané hlasem. Zatímco digitální vesmír je stále rozmanitější, jeho fyzická obsluha se redukuje na minimum monotónních pohybů. „Vypadá to, že věnujeme enormní úsilí snaze vytvořit prostředí, v němž ruce nebudou potřeba,“ píše se v knize Primate Change.

Na úrovni našich individuálních životů máme řadu možností, jak pravěkým tělům alespoň částečně dopřát to, co očekávají, a předejít tak neblahým následkům – pohyb a jídelníček jsou ty nejdůležitější (více viz rámeček Cotělo potřebuje). Odborníci se ale shodují, že většině z nás to nebude stačit, protože parametry současného života, jeho stravovací zvyky a zejména nastavení pracovního trhu jsou v příliš velkém rozporu se zájmy biologie.

12E_varianta_stransky
Homo digitalis. Buď to ustojí, anebo ne.

„Léčení nepřijde skrze jógu, protahování o přestávkách nebo pořízení si stolu na stání,“ myslí si Vybarr Cregan-Raid. „To, co doopravdy potřebujeme, je revidovat způsob, jak pracujeme, aby lépe odpovídal způsobu, jak potřebujeme žít.“ Zní to logicky, ale docela ambiciózně – změnit pracovní rytmus v digitální éře tak, aby zahrnoval méně sezení v kuse, více komplexního pohybu a pobyt na čerstvém vzduchu, je možná výzva století.

Daniel Frynta má ovšem za biology ještě jedno doporučení, které by současným pozemšťanům mohlo trochu ulevit: uvědomit si, že v perspektivě evolučních dějin se nám vlastně neděje nic až tak výjimečného. „Většina druhů je na světě tak dva tři miliony let a za tu dobu se jejich životní podmínky několikrát zásadně promění. Změní se klima, zdroje potravy, jejich nepřátelé i paraziti a oni mají také to staré vybavení, s nímž si musí v nové situaci poradit,“ vysvětluje vědec. „Do jisté míry je to osud všech živých tvorů: žijí v podmínkách, na které nejsou tak úplně adaptováni. A buď to ustojí, anebo ne.“


Co tělo potřebuje

Prastará očekávání lidského těla nejdou v digitální éře zcela naplnit, pro snížení nepříjemných důsledků současného životního stylu však leccos udělat můžeme. Jak zařídit, aby život ve 21. století alespoň trochu připomínal ten původní?

Choďte

„Chůze zůstává zázračnou kúrou, jakou byla vždy,“ píše autor knihy Primate Change. „Je něčím, co nás spojuje s druhy obývajícími travnaté planiny před miliony let.“ Má pravdu. Úbytek nachozených kilometrů představuje největší rozdíl oproti dávným časům. A uspořádat si život tak, aby zahrnoval více pěších přesunů, je prvním krokem na cestě zpátky do pravěku.

Neseďte

Tady to začíná být komplikované, zejména pokud se živíte jako úřednice, ajťák nebo řidič autobusu. Obvyklá rada, jak odvrátit negativní vliv sezení, zní: Každých dvacet minut vstát a změnit pozici a každou hodinu se jít na pár minut projít. Řada odborníků ale pochybuje, že tahle minimální dávka jako kompenzace nepřirozené pasivní polohy stačí. Pokud nechcete měnit profesi, snažte se alespoň zkrátit sezení ve volném čase.

Omezte průmyslově zpracovaná jídla

Pokrmy, které se servírovaly před více než dvěma sty lety, jezte střídmě, ale bez obav. S těmi novějšími opatrně. A občas si připomeňte, že preference vašeho chuťového softwaru pro sladká, slaná a tučná jídla původně počítala s jejich velmi omezenou dostupností.

Žvýkejte

První trhlina mezi biologickým hardwarem a životním stylem se rozevřela před deseti tisíci lety, kdy člověk rozemlel obilí a přestal naplno používat čelisti. Důsledky sahají od zubních kazů až po ucpané dutiny. Potrava, která klade odpor, je tedy pro nápravu víc než prospěšná. A ať vám ve škole říkali cokoli – i žvýkačka pomáhá naplnit původní biologická očekávání.

Krmte své mikroorganismy

Tvoří většinu objemu našeho těla a jejich role v trávicím traktu nebo při regulaci nálady je nezastupitelná. I jim chutná původní strava, zejména čerstvé ovoce a zelenina, zato po té průmyslově zpracované chřadnou. Kadeřávek, zelí, kapusta, květák a brokolice obsahují vlákninu, kterou člověk nedokáže využít, ale obyvatelé jeho útrob se po ní mohou utlouct.

Věnujte se manuální práci

Současný městský život vyžaduje čím dál menší zapojení těla a rukou. Stará anglická moudrost „use it or lose it“ pak naznačuje, že tenhle výpadek se neobejde bez následků. Udržujte si hybnost a sílu čímkoli, co vás baví a trochu namáhá.

Vyhýbejte se modrému světlu

Zejména před spaním. Náš mozek je stále nastaven na situaci, kdy přes den svítí slunce a přes noc měsíc nebo maximálně oheň. Nečekaná vlnová délka světla vycházejícího z vašeho chytrého telefonu jej zmate a nedá vám spát.

Berte děti na statek

Hygiena vyřešila řadu našich problémů s infekcemi, ale stvořila nové. Náš imunitní systém potřebuje v době formátování (tedy v dětství) přirozené nepřátele, aby si je nezačal hledat ve vlastním organismu. Chcete-li snížit riziko alergií a autoimunitních onemocnění, nechte děti, ať se batolí mezi slepičinci. Nebo jim kupte psa.

Opatrně s teniskami

Podpora chodidel, jakou se chlubí současná obuv – zejména ta sportovní –, je dvousečná a zdravou nohu spíše oslabuje. Pokud váš ortoped neprotestuje, zkuste se obejít bez ní a chodit občas bosí nebo v barefoot obuvi. Posílit přirozené dovednosti končetin se vyplatí víc než je nechat zlenivět podrážkou absorbující nárazy. Samozřejmě s rozumem – chodíte-li celý den po asfaltu, měňte návyky pomalu a pozorně.

Choďte ven…

Svítí tam vitamin D a voní vitamin N, jak podle anglického nature říkají psychologové blahodárnému efektu přírody na nervovou soustavu. Našim předkům sloužila krajina k relaxaci.

… a hleďte do dáli

V současném životě ostříme oční bulvy nejčastěji na krátkou či střední vzdálenost, ostatně většina městských scenerií nám ani jinou možnost nedává. Zdá se ovšem, že otevřený pohled do dáli a periferní vidění přispívají k uvolnění, což v kontextu dávného života dává smysl. Je-li tráva v dáli klidná, predátoři nejsou v dosahu.

Učte se vypínat stres

Stresový systém byl v době kamenné aktivován náhlým nebezpečím a následně dostal příležitost si pár hodin odpočinout ve stínu stromů. V době digitální se ocitá permanentně ve stavu lehké až střední pohotovosti, což působí celou kaskádu zdravotních potíží. Naučit se jej vědomě regulovat je dnes zásadní praktická dovednost. Způsobů existuje celá řada, zlatý standard představuje například dechová technika 4–7–8, která přepíná tzv. bloudivý nerv. Tedy: počítejte pomalu do čtyř při nádechu nosem, do sedmi se zadrženým dechem a do osmi s výdechem ústy. Tři kola vás zaručeně navrátí do pravěkého klidu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1560

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte