Když se 7. září 2018 odlepila letecká linka z čínského Urumči do kazašské Astany, prožila Gulbahar Jalilova nejšťastnějších deset vteřin svého života. Byla sice o dvacet kilogramů lehčí, tělo měla pokryté neznámou krvavou vyrážkou a trpěla nespavostí, ale konečně mohla uvěřit, že se po patnácti měsících opravdu vrací domů. Trvalo potom další týdny, než se odhodlala vyjít se svým příběhem na veřejnost. Tím se stala jednou z pětice lidí, kteří s odkrytou tváří a plným jménem promluvili o své osobní zkušenosti s pobytem v síti „převýchovných táborů“ v ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang a o genocidě tamního ujgurského obyvatelstva tak informovali svět.

Zboží je na místě, přijeď

Trauma, na které chtěla zapomenout, se stává čím dál víc jedním z klíčových celoplanetárních témat, a proto rozhovor s Respektem není pro Gulbahar Jalilovou (56) zdaleka první v řadě. „V prvních týdnech jsem si myslela, že o tom nikdy nedokážu vyprávět, pak jsem ale změnila názor. V táboře se mnou byla spousta dalších žen včetně mladých dívek, některé najednou zmizely a už nikdy jsem o nich neslyšela. Mohly být zavražděné nebo prodané. Došlo mi, že si tu zkušenost prostě nemůžu nechat pro sebe a žít s pocitem, že jsem kvůli strachu z možných následků na ta zvěrstva neupozornila,“ říká Jalilova.

Náš rozhovor probíhá na dálku, kazašská žena s vlasy zavinutými v modrém šátku k němu usedá v jednom z pařížských bytů, ve Francii totiž dostala před časem politický azyl. Z úředních dokumentů…