11A_varianta01_profimedia
Ošklivý konec. (Američtí vojáci se snaží udržet pořádek během chaotických scén na letišti v Kábulu, 16. srpen 2021) • Autor: Profimedia

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.


Reklama
Reklama

Prohra. Ale jak velká?

20 let po útoku na Afghánistán není Západ tím, čím býval

Amerika a její spojenci z Afghánistánu ještě neodešli. Tři a půl tisíce amerických vojáků vyslaných narychlo zpět v plné zbroji „drží“ mezinárodní letiště v Kábulu. „Mají tady v rukou všechno, od hasičské stříkačky až po řízení letového provozu,“ vysvětloval minulý čtvrtek v rozhovoru pro rozhlasovou stanici BBC britský ministr obrany Ben Wallace. Reagoval tak na otázku, zda se mu zamlouvá představa, že by Američané zůstali v zemi – což znamená na letišti – déle, než ještě nedávno tvrdili, tedy i po 31. srpnu 2021. Britskému ministrovi by se to líbilo, jeho lidé by v tom případě snad dokázali evakuovat více spřátelených Afghánců, kterým teď pro jejich ochotu pomáhat Zápaďanům hrozí smrtelné nebezpečí. Britský ministr o tom ale nerozhoduje, jak vysvětlil moderátorce, není v jeho moci ochranu letiště jakkoli ovlivnit. Chvíli před tím si spolu s ní vyslechl reportáž z místa, v níž zpravodaj profesionálním hlasem popisoval, jak afghánské ženy hází přes letištní plot své děti směrem ke stahujícím se britským vojákům, aby tak snad alespoň ony unikly před Tálibánem a temnou budoucností. „Ano, přiznávám, že všem se k letadlům dorazit nepodaří,“ potvrzoval ministr.

Fiasko Západu v Afghánistánu vejde do dějin, což je zároveň v tuto chvíli jedna z mála věcí, kterou lze o nečekaně rychlém pádu země do rukou Tálibánu říct. Nad urychleným odchodem amerických jednotek a zhroucením prozápadního režimu prezidenta Ašrafa Ghaního se zároveň vznáší tolik otazníků, že rozplétání příčin kolapsu nejdelšího západního vojenského a zahraničněpolitického projektu od konce studené války bude trvat rozhodně déle než úspěšná ofenziva zdánlivě nesofistikovaných islamistů. Americký prezident Joe Biden byl ještě v červenci veřejně přesvědčen, že odchod ze země bude spořádaný. Afghánská armáda měla podle jeho slov disponovat více než 300 tisíci vojáky ve zbrani, včetně letectva. Tálibán nedržel ještě letos na začátku srpna jediné větší afghánské město. Pak se něco stalo.

Nebo se „něco“ dělo už dlouho. Západní mediální prostor je v těchto dnech zaplavený znalci, kteří přinášejí překvapivé informace. Afghánských vojáků prý bylo nanejvýš 90 tisíc (The Economist), či dokonce pouze 50 tisíc (The Washington Post). Tažení Tálibánu nebylo údajně nic překvapivého, hnutí totiž systematicky korumpovalo státní správu od nejnižších pater již dlouhé měsíce, až se domeček z karet celý sesypal. Další teorie tvrdí, že informace amerických tajných služeb byly mnohem temnější, než jak je oficiální představitelé prezentovali na veřejnosti. Tyto a další spekulace však zatím vedou pouze k dalším otázkám. Pokud dnes experti vědí o rozsáhlém rozkladu systému, proč to předevčírem nevěděli vládní činitelé a zpravodajci? Jestliže je dnes každému jasné, že Afghánci nikdy nebudou za svou zemi bojovat, protože cítí loajalitu především k jednotlivým kmenům, proč se Západ do poslední chvíle choval, jako by tomu bylo naopak? Jak si vysvětlit urychlené stahování armády v situaci, kdy bylo potřeba nejdříve evakuovat desítky tisíc civilistů? Proč, propánakrále, Amerika ze dne na den vyklidila rozlehlou a dobře hájitelnou leteckou základnu Bagrám, pár desítek kilometrů od hlavního města, aby pak musela zuby nehty hájit kábulské letiště?

Experiment

Tohle všechno se nepochybně bude ještě velmi dlouho probírat a také oficiálně, na půdě amerického Kongresu, vyšetřovat. Nutné přitom je pečlivě oddělit dvě otázky: důvody neúspěchu celého projektu stabilizovat Afghánistán a příčiny chaosu, ve který se ukončení západního tažení do Afghánistánu nakonec zvrtlo.

Afghanistan
Vyhnat fanatiky nebyl pro Západ problém. Čím ale zaplnit uvolněný prostor, zůstalo nevyře- šenou hádankou. (afghánská venkovská krajina v okolí řeky Pan- džír) • Autor: Getty Images

Pokud jde o první část, připomeňme si, že útok proti Afghánistánu nebyl v roce 2001 motivován touhou přinést do země svobodu nebo západní pohled na život. Spojené státy chtěly potrestat nepočetnou skupinu islamistů okolo Usámy bin Ládina, který tu pod ochranou Tálibánu organizoval děsivé teroristické útoky. Američané nejdříve žádali o zjednání pořádku a vydání bin Ládina samotný Tálibán, teprve když byli odmítnuti, nezbývalo než zaútočit plnou silou západní armády. Původní výsledek nepoměru sil odpovídal, samotná vojenská operace byla bleskurychlá, al-Káida byla rozprášena a Tálibán v podstatě vyhnán ze země.

Jak ale následně zajistit, aby se celá situace nemohla opakovat? Právě dvacetiletý pokus vyřešit tento rébus je tím, co skončilo v uplynulých dnech fiaskem. Afghánistán se po všech obětech Západu i jeho místních spojenců nijak zásadně neproměnil a je zralý na to, aby nějakého nového „bin Ládina“ na svém území přivítal znovu.

Svět je tak opět na začátku, protože s islamistickou hrozbou si nelámou hlavu pouze Spojené státy a jejich západní spojenci. S koncem jednoho „experimentu“ se vlastně okamžitě rozjíždí další, Moskva ani Peking se teď netají tím, že jsou ochotny Tálibán uznat, spolupracovat s ním, či mu dokonce finančně vypomáhat, ovšem výměnou za příslib ochrany před útoky islamistických radikálů z afghánského území. Čína navíc zjevně doufá, že využije surovinové bohatství Afghánistánu k vlastnímu vzestupu. V tomto okamžiku a v této fázi rozehrané partie se může Západ jevit jako poražený, nenapravitelně naivní a slabý. Úspěch alternativní nezápadní cesty ale zcela záleží na tom, zda se Tálibán proměnil z ideologických zaslepenců v hnutí pěstující pragmatickou mezinárodní politiku. A to je hodně nejistý předpoklad, který se teprve bude muset potvrdit. Za nějakou dobu se může klidně stát, že bude Západ a třeba Čína opět mluvit ve věci Afghánistánu stejnou řečí – jako jí ostatně mluvil v podstatě celý svět bezprostředně po útocích 11. září.

Tíha fiaska

Úplně jiná je otázka způsobu, jakým Západ své dvacetileté úsilí opustil. Prezident Biden čelí v tomto bodě tvrdé kritice, jak na domácí politické a mediální scéně, tak ze strany spojenců. Skutečnost, že válku v Afghánistánu nešlo vést donekonečna a že s astronomickými náklady i ztrátami na životech ztratila americká veřejnost trpělivost již dávno, automaticky nemusela vést k tragickým událostem na kábulském letišti.

Otřesné scény uplynulých dní přitom mohou mít své vlastní závažné dopady. Američtí demokraté vládnou v Kongresu nejtěsnější většinou, bez ní se prezident do značné míry mění v ceremoniální postavu a další kongresové volby jsou již příští podzim. Zřejmě nejfrekventovanější slova americké debaty v prvních dnech po pádu Kábulu jsou přitom „ponížení“ a „nekompetentnost“.

US Soldiers in Afghanistan, 2020
američtí vojáci nad Kábulem, 3. březen 2020 • Autor: Profimedia

Mnohé z výše uvedených otázek a řada dalších si skutečně žádají vysvětlení. Zda se Bidenovi a jeho týmu podaří srozumitelně obhájit, že jinak se odchod prostě zorganizovat nedal, je značně nejisté. Výsledkem může být de facto ukončení několikaměsíční éry, kdy měl nástupce Donalda Trumpa iniciativu na své straně. Pokud se důvěra v Bidena skutečně propadne, může to znamenat nejen osekání jeho manévrovacích možností, ale také návrat populisty do Bílého domu ve volbách v roce 2024. Válečný neúspěch rozhodně není maličkost, na kterou se (za vydatného přispění opozice) hned tak zapomene. Vyprávět by mohl Jimmy Carter, jehož obraz se nikdy nevzpamatoval z vojenského fiaska při pokusu zachránit americké rukojmí v Teheránu.

Takové úvahy zní hodně „americky“, tahle iluze však mizí, pokud je ve hře návrat trumpovského vidění světa. Jestliže se bez Ameriky neobejde nejen afghánské tažení, ale třeba ani boj se změnou klimatu či racionální zápas s pandemií, může nás estetický dojem z afghánského stahování ještě dlouho pronásledovat všechny.

Západ je v každém případě ošklivým koncem dvacetiletého společného snažení otřesen a pochopitelně teď působí zranitelně a nejistě. Nic si nelakujme narůžovo, když před 20 lety vedli spojenci svůj útok, považovali se za bezkonkurenčně nejvyspělejší a nejmocnější uskupení na této planetě. Od té doby jejich postavení oslabilo a afghánská porážka jej rozhodně nevylepší. Přichází čas sebereflexe a sebezpytu. Nikde není psáno, že to musí být na škodu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1902

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte