Za hodiny ukrajinštiny je můžou poslat do děcáku. A stejně na ně chodí

Ve tři čtvrtě na dvě se učitel Mykola chystá začít hodinu vzdálené výuky. Na stolku si porovná obrazovku počítače a papíry s podklady, je připravený zapnout videochat, nadechne se – a pak stočí oči k mobilu. „Tak ještě chvilku počkáme, z Krymu právě vyletěla balistická raketa,“ říká nám. Sedíme spolu v černomořské Oděse, z Krymu 250 kilometrů vzduchem, několik desítek vteřin raketového letu. „Letí to na nás, nebo na Čornomorsk,“ čte z mobilu zprávu telegramového kanálu, kde armáda i lidé dávají informace o pohybu dronů a raket – a s ukrytím nikam nespěchá, protože je to stejně marné.

Po pár vteřinách oznamuje: „Tak to byl Čornomorsk.“ A za minutu se pak centrem Oděsy prožene zvuková vlna výbuchu ve 20 kilometrů vzdáleném přístavu, hodina může začít. Sedmnáct jeho žáků čeká vyučování o kritickém myšlení.

Mykola byl jediný z celé třídy, kdo se musel dalším ruským pokusem narušit mezinárodní obchod (Čornomorsk je důležitý přístav pro export ukrajinského obilí a oleje, a tento konkrétní výbuch zničil tři zbožní kontejnery, udělal několik menších děr do lodi a zranil jednoho člověka) zabývat. Třetina jeho třídy, kterou začal právě vyučovat, je v zahraničí, v Česku, Německu, Irsku. Druhá třetina žije v jiných částech Ukrajiny. A ta poslední pokračuje ve stejnou chvíli ve výuce z města D, středně velkého sídla na jihu země, jemuž budeme z bezpečnostních důvodů říkat jen takhle, protože je aktuálně pod ruskou okupací, což je také důvod, proč se větší část školy rozprchla.

Odejít odtud se podařilo i Mykolovi, ne každý měl ale takové štěstí jako on, rozhodně ne 11 dětí, které se na jeho hodinu připojují přímo z okupovaného města. Jsou na hodině tajně, protože virtuální návštěva ukrajinské školy je přečin, jejž se ruské úřady snaží tvrdě stíhat. Třeba i děti rodičům odebrat. Přesto rodiny tohle riziko podstupují a chtějí svým dětem ukrajinské vzdělání dopřát. A lidé jako sedmadvacetiletý Mykola jim ho přes šifrované internetové spojení poskytují.