Vladimir Putin myslí jen na jedinou věc

V Německu panují dvě rozdílné představy o Vladimiru Putinovi. První z nich se chytili samozvaní přátelé míru. Zjednodušeně řečeno si myslí, že stačí přestat dodávat zbraně na Ukrajinu a nabídnout Putinovi rozhovory, a on pak bude vyjednávat a ukončí válku. Druhou mylnou představu zastávají přátelé Ukrajiny. Ti požadují, aby byla napadená země vybavena všemi dostupnými prostředky a aby bylo Rusko ekonomicky co nejvíce oslabeno. Teprve pak Putin pochopí, že nemá smysl ve válce pokračovat.

Oba tyto předpoklady jsou svým způsobem mylné. Putin totiž bude v každém případě pokračovat, ať už má Ukrajina více či méně zbraní, ať už na frontě umírá více či méně Rusů, ať už ruská ekonomika krachuje nebo ne. Putin nechce s Evropou vyjednávat o Ukrajině. Chce zvítězit. Chce, aby Ukrajina přestala existovat jako na Rusku nezávislý stát. Putin často zpochybňoval státnost Ukrajiny a pět let se snažil k tomuto cíli přiblížit různými způsoby: velkým útokem na Kyjev v roce 2022, útokem na Donbas, bombardováním ukrajinských měst, ničením energetické infrastruktury i pokusem donutit Ukrajinu ke kapitulaci prostřednictvím telefonátů s Donaldem Trumpem.

Žádná z těchto cest nevedla k úspěchu. Putinova válka uvízla na mrtvém bodě. Jak se z toho chce dostat?

Odpověď na tuto otázku je rozhodující pro strategii NATO i Německa. Berlín nyní zareagoval na útoky v Lipsku. Jak však zareaguje Putin, kam až je ochoten zajít? Jak je známo, ruský vládce si nenechává nahlédnout do karet. Rozhovory s poradci z okruhu Kremlu a dlouholeté vlastní pozorování, které začalo v roce 1999 rozhovorem s Putinem, mi však umožňují vyvodit určité závěry. Na to, aby se dostal ze slepé uličky, do které svou zemi zavedl, Putinovi nezbývají téměř žádné možnosti – kromě eskalace. V jeho očích s ní ještě ani pořádně nezačal.

Z Putinova pohledu má eskalace několik výhod. Zaprvé to považuje za svou velkou přednost, protože během více než dvaceti let své vlády, během nichž vedl války, se vždy prosadil právě eskalací. Tak postupoval již v desetileté čečenské válce od roku 1999 – a stejně by to mělo fungovat i nyní na Ukrajině. Zadruhé má pro svůj způsob vedení války dostatečné zdroje, na rozdíl od bezhlavého Trumpa, který v íránské válce vystřílel značnou část americké munice. Zatřetí Putin považuje své bezprostřední protivníky za strukturálně neschopné eskalace.

Evropané by se v případě nouze nedokázali shodnout, Němci by se zhroutili jako první a Trump by se z toho nějak vyvlékl – taková je jeho úvaha. Začtvrté věří, že Rusové vydrží víc než všichni ostatní. Jeho vlastní lid zůstal navzdory vysoké inflaci, benzinové krizi a útokům dronů z Ukrajiny pěkně v klidu, zatímco v Německu a Francii při každém snížení komfortu propuká povyk. Pro Putina je zcela jasné, kdo vydrží déle. A kdyby došlo k nejhoršímu, pak by měl, zapáté, stále k dispozici jaderné zbraně jako poslední prostředek eskalace. Stačí, aby o nich jen mluvil – a už tím brnká na nervy především Němcům. „Rusko se nepřipravuje na boj s evropskými státy, ale pokud Evropa zahájí válku,“ řekl Putin v prosinci před novináři v Moskvě, „pak jsme okamžitě připraveni.“

Opravdu? Putin často riskuje, ale rozhodně není sebevrah. Naopak. Ruský vládce v minulosti vždy eskaloval situaci, když byli napadení a jejich spojenci slabí – nebo když alespoň měl dojem, že jejich slabost vycítil. Tak tomu bylo v Čečensku, v Gruzii, vůči syrskému civilnímu obyvatelstvu a na Ukrajině. Před velkým vpádem do sousední země v roce 2022 se v létě 2021 setkal s Joem Bidenem v Ženevě a zřejmě nabyl přesvědčení, že stojí tváří v tvář nerozhodnému starci. Když krátce nato Bidenova administrativa zpackala stažení amerických vojsk z Afghánistánu, Putin věřil, že to bude snadná hra.

Mnohé nasvědčuje tomu, že Putin i nyní považuje současný okamžik za vhodný k výrazné eskalaci. Západ se nachází ve špatné kondici. Donald Trump prohrál válku na Blízkém východě, i když to nechce přiznat. O jeho solidaritě s Evropou mezitím pochybují i ti nejvěrnější zastánci transatlantické spolupráce. Friedrich Merz stojí v čele koalice, která se nachází pod tlakem a v průzkumech veřejného mínění již dávno ztratila většinu.

Mnozí jsou znepokojeni. Šéf CIA John Ratcliffe minulý týden odletěl do Moskvy, aby varoval Putina před jakýmkoli útokem na NATO. To alespoň americká zahraniční zpravodajská služba sdělila médiím. Na platformě X varuje polský premiér Donald Tusk: „Nemůžeme vyloučit provokaci ze strany Ruska vůči některému z členů NATO.“ Jak by ale taková provokace mohla vypadat? Lze si představit tři scénáře.

Vše pro frontu, vše pro jeho životní dílo

Zaprvé: velký souboj. Německá armáda, některé členské státy NATO a ministr obrany Boris Pistorius varovali již před dvěma lety, že Rusko by mohlo v roce 2028 nebo 2029 zahájit útok na EU. Z Moskvy přicházejí znepokojivé signály. Zejména jako televizní divák můžete mít noční můry, když se moderátoři večerních pořadů bez zábran rozplývají o atomových bombách svržených na Londýn, Berlín a Paříž. Čečenský vůdce Ramzan Kadyrov, který velí svým vlastním jednotkám na Ukrajině, nedávno prohlásil: Nebylo by na škodu „zahájit palbu“ proti zemím, které Ukrajině pomáhají. Putin nechává o tomto scénáři ostatní hodně mluvit. Sám však mlčí.

Ve skutečnosti je ale velký útok v současné době nepravděpodobný. Putinovy jednotky se na Ukrajině zabývají přípravou další ofenzivy. Ruská armáda sice nedaleko finské hranice staví nové kasárenské komplexy a sklady, ale vojáci jsou zatím potřební na Ukrajině. A protože je jich příliš málo, úřady se snaží mobilizovat více mužů, aniž by tím vystrašily obyvatelstvo. Putin ví, že Rusko má ve Finsku a Polsku dva sousedy, kteří by se bránili stejně houževnatě jako Ukrajina. Jen samotné Finsko by mohlo v krátkém čase posílit svou armádu až na jeden milion vojáků. Kdyby se Putin chtěl postavit proti všem třem zemím, a navíc proti celému NATO, bylo by to příliš velké riziko.

Scénář číslo dvě: otevřená provokace. V tomto případě by mohly hrát roli další tři země, které leží mezi Finskem a Polskem a nejsou schopny se samy bránit: pobaltské státy. Jejich proukrajinský postoj pravidelně vyvolává hněv ruských komentátorů. Extremistický moderátor Vladimir Solovjov pravidelně volá po útoku na tyto státy, naposledy na Litvu, bez ohledu na to, zda jsou členy NATO, či nikoli. Po útoku na britskou vojenskou základnu na Kypru (šlo o útočný dron odpálený z Libanonu letos 1. března během širšího konfliktu na Blízkém východě – pozn. red.) se podle Solovjova „nic nestalo, vůbec nic, žádná reakce“.

Útok pomocí dronů nebo raket, překročení hranice speciálními jednotkami či obsazení předmostí na litevském či lotyšském území by byly jistě možné. Již v roce 2022 varovala novinářka z rusky mluvícího města Daugavpils ve východním Lotyšsku, že obyvatelstvo by mohlo Putinovy „tanky přivítat chlebem a solí“. V takovém případě by si Putin pravděpodobně pečlivě prověřil, jakou hodnotu má vlastně závazek NATO ke vzájemné pomoci podle článku 5. Z toho by bylo možné odvodit další možnosti pro eskalaci. Ani tento scénář se však v současné době nezdá být Putinovou hlavní prioritou.

Ta zní takto: Dokončení Ukrajiny. Lotyšsko či Litva jsou totiž pro Putina zaměnitelné kulisy. Ukrajina je nenahraditelná. Právě jí věnuje veškerou svou pozornost, o ní pojednávají jeho bombastické historické eseje, jí zasvětil polovinu své politické kariéry. Od prvního plynového embarga proti Ukrajině v roce 2006 přes neustálé vměšování se do voleb až po útoky v letech 2014 a 2022.

„Podrobení Ukrajiny se stalo Putinovým životním dílem,“ říká jeden zasvěcený moskevský pozorovatel. A toto dílo zůstalo nedokončeným, prázdným slibem. Za čtyři a půl roku velké pozemní války se Putin dostal z Doněcku do Pokrovsku. To není ani sto kilometrů a nestačí to na místo v historii po boku Stalina nebo Petra Velikého. To ho nesmírně bolí. Z jeho pohledu tedy musí ještě něco přijít.

Ukrajinské armádě se letos podařilo dobýt zpět některé oblasti. Ruské ozbrojené síly však připravují nové ofenzivy. Jedna z nich se odehraje na dlouhé frontě v Donbasu tuto zimu a na jaře příštího roku. Druhá se zaměří na města, zásobovací infrastrukturu a civilní obyvatelstvo. Rusko enormně rozšířilo výrobu raket, dronů a řízených střel. Produkcí svých továren přispívá i Severní Korea. V mrazivých bytech bez elektřiny, pod sprškou ruských raket Ukrajinci nakonec podlehnou – to je Putinův kalkul a jeho priorita. Vše pro frontu, vše pro jeho životní dílo.

Putin se i nadále snaží Evropu znervóznit krizemi, které naznačují hrozbu války. Prostřednictvím hybridních útoků po vzoru Lipska. Prostřednictvím vměšování se do volebních kampaní a společenských debat. Putin sám k tomu samozřejmě neřekne ani slovo. Jeho mluvčí však požadují odplatu za evropskou podporu Ukrajiny. Bývalý tiskový mluvčí ruského ministerstva obrany, který dnes působí jako válečný bloger pod jménem Rybar, vyzval k útokům na příslušné instituce a továrny v Evropě. „Náhodně hořící továrna nebo rafinerie by měla velký účinek,“ míní.

Nejostřejší zbraně proti Evropě mají v rukou samotní Evropané: svou nespokojenost, své pochybnosti o sobě samých, svou nedostatečnou odolnost, svůj strach. Ani Stalin, ani Brežněv neměli co do činění s tak nestálým a zmateným Západem. Emmanuel Macron ve vysoce zadlužené Francii čelí možnému nahrazení pravicovou populistkou, která se v minulosti nechávala financovat z Moskvy.

Britové právě zkoušejí sedmého premiéra za posledních deset let. To, co Němce nejvíce spojuje, je kolektivní naříkání. Z toho těží Alternativa pro Německo, která stoupá v průzkumech veřejného mínění z jednoho maxima na druhé. Mnoho Evropanů pracuje, ať už vědomě či nevědomě, pro Putina. A Trump to dělá také. Proč by Putin měl nyní riskovat velkou válku, když mu tolik vítězství padá do klína zadarmo?