Můj vlastní Frankenstein

V roce 1979, pět měsíců po mých sedmých narozeninách, můj otec havaroval s letadlem a zemřel. Byl pilot a vzlétl s kamarádem v jednom ze svých dvoumotorových strojů, po mechanické poruše nad střední Floridou však ztratil nad strojem kontrolu a zřítil se do pomerančového háje.

Pohřbili ho v uzavřené rakvi, což bylo v té době pro katolíky neobvyklé. Moje matka totiž nechtěla, aby lidé viděli, co museli zřízenci pohřební služby udělat, aby mého otce sešili dohromady. Nemohl jsem se s ním tedy naposled rozloučit. Místo toho jsem přemýšlel, jak asi můj otec v té lesklé rakvi vypadá, a zajímalo mě, jestli by se mohl někdy vrátit, byť v tak odpudivé podobě.

Od té chvíle mě přitahovaly příběhy o návratu ze záhrobí a oživování mrtvých – lákali mě duchové, upíři, jakákoli viktoriánská gotika. A netrvalo dlouho, než jsem objevil Frankensteina od Mary Shelley.

Ačkoli se mnoho čtenářů soustředí na myšlenku „šíleného vědce“ Frankensteina, který ztratil kontrolu nad monstrem, jejž vytvořil, skutečné emocionální a trvalé pravdy příběhu leží hlouběji v knize, odkud nás atakuje smutek. Victor Frankenstein je posedlý myšlenkou oživení hmoty a sestavuje části mrtvých těl, aby vytvořil lidskou bytost, kterou pomocí elektřiny přivede k životu. Pohled na to, co stvořil, ho ale okamžitě naplní odporem – v hrůze uteče z místnosti a svůj ohavný výtvor zavrhne, čímž jej odsoudí k izolaci a utrpení. Monstrum se stává románovým nástrojem smrti a vraždí ty, kteří jsou jeho stvořiteli blízcí a drazí.

Frankenstein je především příběhem o posedlosti touhou porazit smrt. Autorka nazvala román svým „ohavným potomkem“, a to nejen kvůli monstru, které stvořila, ale také proto, že příběh neustále bombarduje čtenáře hrůznými důsledky ztráty a smutku, jež Mary Shelley znala velmi dobře. Když román začala psát, bylo jí teprve 19 let – a již ztratila matku, která zemřela kvůli komplikacím souvisejícím s jejím porodem, a také svou první dceru.

Než v roce 1831 vyšla konečná revidovaná verze Frankensteina, Shelley přišla o druhou dceru, prvorozeného syna i manžela, básníka Percyho Bysshe Shelleyho. Utrpěla hluboké ztráty a touha jejího protagonisty taková neštěstí překonat je zřejmá. „S jakou slávou by se setkal můj objev,“ říká Frankenstein, „učinit lidské tělo odolné nemoci a bezpečné před každou smrtí kromě násilné!“ 

V poslední době mě začala přitahovat mnohem modernější forma zmrtvýchvstání. V několika uplynulých letech se mrtví běžně vracejí jako digitální avataři oživení pomocí umělé inteligence. V roce 2021 otiskl list San Francisco Chronicle dlouhý článek o kanadském spisovateli Joshuovi Barbeauovi, který před osmi lety přišel o svou snoubenku Jessicu trpící vzácnou chorobou jater. Od její smrti žil sám, v depresích a samotě. Pak ale objevil Project December, on-line chatovací platformu, o které její vývojáři tvrdí, že je „první svého druhu na světě“. Využívá jedinečnou technologii propojenou s výkonnou umělou inteligencí a slibuje, že lidem umožní „simulovat textovou konverzaci s kýmkoli. S kýmkoli. Včetně někoho, kdo již nežije.“

List Chronicle sledoval Barbeaua a jeho interaktivní výměny s chatbotem reprezentujícím jeho zesnulou snoubenku téměř rok. Poprvé ho oslovil velmi srozumitelně a jednoslovně: „Jessico?“ Chatbot po malém zaváhání odpověděl: „Ach, ty musíš být vzhůru... to je roztomilé.“

„Jessico,“ pokračuje Barbeau, „jsi to opravdu ty?“