Úchylové jako my
David Čálek ve svých filmech zkoumá různé formy (ne)svobody
Takovou show pražské kino Světozor ještě nezažilo. Premiéra celovečerního dokumentu Davida Čálka Nebe, peklo mohla slabší povahy uvést přinejmenším do rozpaků. Moderátor slavnostního úvodu Radim Špaček byl během proslovu asistentkou v latexu postupně vysvlečen, bandážován a decentně sešvihán. Po skončení projekce se ve foyer kina odehrálo drásavější představení: mladá dívka v bílých šatech s přilepenými andělskými křídly, síťovaných punčochách a bílých botách s vysokým podpatkem byla černě oděným, potetovaným mužem s úctyhodnou bradkou pověšena za kůži na zádech na dva háky a pomalu vyzdvižena pomocí kladky ke stropu.
Ano, ve filmu jde o BDSM. Tedy lidově o „sadomaso“. Při následném rautu se mezi hloučky diváků proplétali protagonisté filmu a další příslušníci komunity a ochotně vysvětlovali, co jasně vyplývá ze samotného snímku: jedná se o oboustranně schválené praktiky, při nichž jde o hru, fantazii, fetišismus. A samozřejmě o bolest. Sadomasochisté (nebo úchylové, jak se sami označují) doufají, že díky Čálkovu snímku je společnost začne více akceptovat.
Za co může Francis
„Lidi zatím, zdá se, na film dost chodí,“ pochvaluje si devětatřicetiletý režisér pár dnů po premiéře. Na FAMU vystudoval kameru i dokument a kromě svých autorských snímků stál za kamerou řady dokumentárních i hraných filmů. Nebe, peklo dobře zapadá do série jeho autorských snímků, které se často zabývají potřebou svobody a nutností ji hájit. Je to nenápadný solitér, jehož si mainstreamová média (např. magazíny MF Dnes a Lidové noviny) všimla až v souvislosti s „lechtivým“ tématem aktuálního filmu. Na rozdíl od některých svých spolužáků ovlivněných vachkovskou školou se nevyžívá v ironii. Se svými hrdiny nechodí do střetu. Spíše empaticky nechává zaznít názory menšin, které jinak nejsou ve společnosti příliš slyšet. „Gratulovali mi známí, že jim ten film otevřel nový pohled na sebe sama,“ říká Čálek. Ukazuje mimo jiné, jak důležité je pro osobní rozvoj a pocit štěstí rozvinout plně své – byť i netradiční – sexuální fantazie.
Celý článek najdete v Respektu 34/2010
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Demonstrace Stojíme za kulturou
Stovky studentů uměleckých oborů a zástupců kultury ve středu na pražském Malostranském náměstí protestovaly proti plánovaným škrtům v rozpočtu ministerstva kultury. Akci Stojíme za kulturou! před jednáním poslanců o závěrečném, třetím čtení návrhu státní rozpočtu pro letošní rok svolali studenti uměleckých vysokých škol, kteří tu také vystoupili se svými projevy.
Den lidových krojů v Poslanecké sněmovně
Sněmovnu v úterý ovládl folklor. Několik desítek poslanců dorazilo do dolní parlamentní komory v lidových krojích ze svých regionů. Akce nazvaná Den lidových krojů se konala potřetí. Letos ji doprovází výstava lidových krojů i ze Slovenska, Polska a z Maďarska. Poslanci se sešli ve Dvoraně v jedné z vedlejších sněmovních budov, kde výstavu zahájili. Následně se vydali průvodem přes Malostranské náměstí a Sněmovní ulicí slavnostním vchodem do hlavní sněmovní budovy. V sálu Státních aktů pak vystoupily taneční soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska.
Předseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD) se oblékl do kroje z Bystřice pod Hostýnem. Lidové kroje podle něho patří k národnímu dědictví. "I když je většina z nás už běžně nenosí, tak k nám prostě patří," řekl Okamura. Iniciátor Dne lidových krojů ve sněmovně, nynější předseda zahraničního výboru Radek Vondráček (ANO) podotkl, že letošní akce naplňuje motto Evropské unie o jednotě v růzností. "Naše kroje jsou symbolem našich kořenů, našich tradic naší identity," uvedl.
"Náš národ není velký počtem lidí, není velký rozlohou země. Ale jsme obří, co se týče rozmanitosti, kultury, tradic i krojů," řekl ministr kultury Ota Klempíř (za Motoristy), jenž dorazil v kyjovském kroji. Akce podle něho setřela rozdíly mezi koalicí a opozicí, což je stav, který by měl podle ministra vydržel déle než jedno odpoledne.
