Světová laboratoř eutanazie

„Když jsem se podíval do zrcadla, byl jsem ze sebe znechucený. Nový hrudník vůbec nesplňoval má očekávání a penis vypadal jako zmetek. Nechtěl jsem, aby ze mě byla zrůda,“ vysvětloval novinářům v září 2012 belgický transsexuál Nathan Werhelst. Operace, která mu krátce předtím změnila pohlaví z ženy na muže, se podle něj nepovedla. To se občas stává a pouze nespokojenost by mu mediální pozornost nepřinesla. Werhelst se ale rozhodl svou situaci vyřešit radikálně.

Zašel k lékaři a požádal, aby mohl legálně zemřít, protože prožívá neúnosné psychické utrpení. Jeho žádost byla schválena. Na konci září 2012 uspořádal jinak zdravý čtyřicátník poslední večírek pro přátele, podávalo se šampaňské a připíjelo na zdraví. O týden později dostal Nathan Werhelst od lékaře injekci s vysokou dávkou sedativ, která ukončila jeho život.

Jeho případ je jeden z těch, které se dnes v Belgii často připomínají. V zemi, která eutanazii legalizovala v roce 2001, nejen rychle stoupá počet lidí, kteří si ji vybrali jako způsob svého odchodu ze světa. Především se uvolňují kritéria, podle nichž lékaři její oprávněnost posuzují. Minulý týden se Belgie stala první zemí světa, kde mohou o smrtící injekci požádat i děti.

Belgie stává ztělesněním noční můry eutanazie; před čím varují odpůrci eutanazie z řad církví, křesťanskodemokratických politiků a části lékařů či bioetiků? Mění se eutanazie z milosti v utrpení na zcela nové paradigma konce života? O těchto otázkách se dočtete v novém Respektu 9/2014, který vychází v pondělí 24. února, digitálně o den dříve.