Odpovědi, které nepřicházejí

Vánoční prázdniny skončily a do práce se vracím zítra. Poslední den doma trávím běžně: lehký úklid, káva, chvíle klidu. Dům je po svátcích tichý, uklizený jen napůl. Na stole zůstaly zbytky cukroví, které už nikdo nechce. Děti odcházejí do školy, já projíždím pracovní e-maily, abych se druhý den nemusela v kanceláři prokousávat zahlcenou schránkou. Odpovídám jen na nejnutnější, ostatní nechávám na později. Muž sedí na gauči, dívá se do telefonu. Mluvíme o nejstarší dceři, která plánuje studium v zahraničí. Nějakou dobu mi trvalo smířit se s tím, že nejstarší dítě odejde do světa.

Rozhovor se náhle stočí jinam. Muž se ptá, jestli má ubrat plyn v romantickém vztahu se svou kolegyní. Chvíli trvá, než pochopím, co říká. Upřesňuje, že jejich vztah už není jen pracovní. Překvapuje ho, že jsem si toho nevšimla – během společných aktivit i v jeho poznámkách, které prý nebyly náhodné. Mluví klidně, věcně, bez zaváhání.

Říká, že nechce dál žít v monogamním modelu založeném na předstírání. Chce poznat víc vztahů, intimity a blízkosti. Mluví o osobním rozvoji a otevřenosti, o potřebě změny. Opakuje, že nechce lhát ani nic skrývat. Zároveň ujišťuje, že mě neopustí a že jsem pro něj důležitá. Mluví o respektu ke mně. Sedím naproti němu a poslouchám, snažím se udržet pozornost, ale jednotlivé věty se mi rozpadají.

Je mi fyzicky špatně. Slova ke mně doléhají se zpožděním. Buší mi srdce a nedokážu zpracovat obsah hovoru. Snaží se mě obejmout a utěšit, jeho blízkost je pro mě v tu chvíli nesnesitelná. Navrhuje, ať si také někoho najdu. Mluví dál, popisuje nový vztah, emoce, které přináší, i žárlivost, kterou považuje za příjemnou. Sedím a poslouchám, čas se protahuje, slova se opakují v různých obměnách.