Obce, doly, jezero…

Sobota, půl deváté ráno. Přijeli jsme do Chabařovic, vystupujeme, a protože se v autobuse nejí, dávám si tu konečně svou snídani – marokánku a kávu. Hlavně to druhé potřebuji bezpodmínečně, protože máme doma myši. Chytili jsme je do humánní pasti, ale nemáme to srdce je v lednových mrazech pustit ven, a tak jsme jim koupili box na hlodavce. Až se oteplí, vypustíme je – samozřejmě co nejdál od našeho domova. Mají to all inclusive, ale jejich snaha dostat se z luxusního ubytování je bohužel dost hlučná, takže jsem spala čtyři, maximálně pět hodin. Dnes mě sem doprovází můj manžel Lukáš, je mi při těchto akcích oporou a já v té únavě cítím vděk, že je tady se mnou.

Lidé se začínají scházet. Někteří se mi přihlásili e-mailem, ale není to podmínkou účasti. Trochu se obávám, jak velký dav mě dnes nakonec čeká. Pracuji pro Knihovnu Ústeckého kraje a už dva roky nabízím komentované jednodenní výlety do krajiny, kterým předchází důkladná rešerše. Procházím vždy řadu zdrojů, z nichž se snažím vybrat to nejpodstatnější, a k tomu i nějaké zajímavosti a méně známá fakta. Regionální studovna naší knihovny nabízí hodně pramenů, ale vždycky mohu něco minout, takže i odtud vyplývá má nervozita. 

O výlet byl velký zájem už loni, kdy se ho zúčastnilo přes 30 osob, ovšem tentokrát to vypadá na ještě větší účast. Téma totiž táhne – zaniklé obce. Je to vlastně dost eufemistické, dokonce trochu lživé označení, protože ve skutečnosti nezanikly, ale byly zlikvidovány. Pro příště bych tenhle výlet asi měla přejmenovat.

Postupně se vítám s příchozími, a jak jejich počet roste, narůstá také moje nervozita. Zároveň mě to samozřejmě i těší: připomínat si historii v kontextu a ideálně na místech, kde se odehrávala, mi dává smysl.