Prala se, když bylo o co. A to trvá

V rodině Helšusových se nejvýraznější vzpomínka na události roku 1989 netýká listopadu, ale prosince. Dagmar Helšusová (75) právě obalovala kapra ke štědrovečerní večeři, když v jejich libereckém bytě zazvonil telefon. Volající se představil jako kapitán Malina a volal se zvláštní prosbou. Ve věznici Minkovice nedaleko Liberce, která byla vyhlášená tvrdým režimem a kde byli kromě běžných kriminálníků stále za mřížemi také vězni političtí, probíhá vzpoura a vzbouřenci požadují, aby na místo dorazili zástupci Občanského fóra (OF). Na otázku, proč volá právě jí, kapitán Malina sdělil, že samozřejmě proto, že patří k lidem, kteří v Liberci nedávno založili tamní pobočku OF. Pak ale bezelstně přiznal, že také proto, že právě na ni mají bezpečnostní složky snadno dohledatelný kontakt, protože ji i jejího manžela Václava během normalizace soustavně sledovaly a odposlouchávaly.

Dagmar Helšusová přerušila vaření a společně s dalšími vůdčími postavami libereckého OF Janem Šolcem a Miroslavem Šafkou do Minkovic vyrazila. Tady do pozoruhodného příběhu, který nese rysy absurdního dramatu, vstupuje prvek, který máme u listopadových událostí tendenci opomíjet, protože víme, jak to celé dopadlo – a to strach. „O mámu jsme se doma samozřejmě báli,“ říká Lenka Václavíková, jedna ze dvou dcer Dagmar Helšusové, která tehdy studovala první ročník gymnázia. A se smíchem dodává: „Ale věděli jsme, že nemá smysl jí domlouvat.“

Když dorazili žigulíkem na místo, z oken věznice vlála prostěradla a osazenstvo skandovalo „Už jsou tady“, na což jim trojice vyslanců po vystoupení z auta odpovídala „Už jsme tady“ s prsty zdviženými do revolučního véčka. Na radu kolegů z Občanského fóra i zjevně vyděšených dozorců nakonec Dagmar Helšusová nešla přímo do prostoru vězení. Poměrně dramatická situace se následně pomalu uklidnila a věznice nakonec v únoru 1990 úplně zanikla.

Jako ženská patří… kamkoli