Nechceme zacinkat klíči a jít domů

Z ptačí perspektivy nebo při pohledu do mapy připomíná pražská Národní třída tak trochu žebro – jednu z kostí chránících plíce a srdce, tedy to nejcennější, co lidské tělo má. S trochou představivosti a možná i s lehkým patosem se o tomto bulváru dá mluvit jako o žebru i kvůli událostem ze 17. listopadu 1989, kdy tu studentský protest odstartoval jakousi transplantaci demokratických životních orgánů do těla totalitního státu.

I dnes je tohle datum a místo spojené s mladou generací. Dnešní mileniálové nebo příslušníci generace Z byli v roce 1989 ještě „na houbách“ nebo v plenkách, později ale velmi napomohli tomu, že je ze 17. listopadu každoročně pulzující pouliční svátek. A snaží se, aby odkaz boje za svobodu v Češích žil dál. 

Na samém začátku – anebo na konci (podle toho, odkud přicházíte) Národní třídy u Jungmannova náměstí stojíme téměř po 37 letech od těch historických chvil s Veronikou Povišerovou. Pětadvacetiletá studentka šéfuje akci jménem Korzo Národní, už tradiční oslavě a připomínce listopadových událostí, které sem do centra města každoročně přilákají tisíce lidí na debaty, koncerty nebo k zapálení svíčky u památníku tehdejší srážky studentů s policií.