Kdy se věci začnou měnit

Něco se v Česku mění. Protivládní demonstrace tu už byly a nepochybně i budou, přesto je dnes něco jinak. Měl jsem v posledních týdnech možnost mluvit s lidmi napříč různými společenskými skupinami – od studentů přes vědce, představitele univerzit po lidi z kultury. Cítil jsem tam míru osobního rozhořčení, kterou jsem neviděl ani před sedmi lety, kdy vrcholily akce Milionu chvilek. Jako by se to posunulo k poznání: „Nějak jsem akceptoval, že vláda nedělá politiku pro mě. Ale teď dělají politiku proti mně.“ V tom je zásadní rozdíl. Frontální útok na média, kulturu či životní prostředí totiž doprovází pomyslné arogantní pomlaskávání. Zejména mladší generace to bere osobně a objevuje sílu svého hlasu. To je dobře.

Kdybychom sestavovali žebříček oněch arogantních reakcí z vládních kruhů, na předních příčkách by se umístila poslankyně Motoristů sobě Gabriela Sedláčková, která laškovně ukázala – ne metaforicky, skutečně – v diskusi s Aktuálně.cz na nesouhlasící občany zdvižený prostředníček. I když pak řekla, že to nemají brát osobně. Zároveň prohlásila, že ona sama začala emotivně mluvit až „potom, co se zvedaly dlažební kostky před sněmovnou a byly po nás házeny“, což se nikdy nestalo.

Sedláčková a další politici se skrývají za to, že jejich voliči to chtějí. To je ale alibismus. Zákony připravují politici, ne jejich voliči. Mezi přáním občanů a výslednou podobou legislativy bývá obří rozdíl. Jedním z úkolů politiků by však také mělo být uklidňování atmosféry ve společnosti. Politici mají samozřejmě povinnost prosazovat přání svých voličů.