Hon na dokonalého Murakamiho

Haruki Murakami si důsledně buduje obraz mírně tajnůstkářského, ale v zásadě obyčejného chlapíka odvedle, který k životu potřebuje pouze svoji skromnou rutinu brzkého vstávání, ranního běhu a večerního sledování baseballu, ovšem z čiré zvědavosti tu a tam pootevře dveře do temnoty, kam se jiní neodváží, a intuitivně odtud loví své příběhy. Spisovatel, jehož fascinují hloubky, ať už jde o mořské dno, tunely metra nebo lidské vědomí, je v pozici, kdy si může říkat i psát, co chce.

Autorovi příznivci neváhají stát hodiny před knihkupectvím, aby si o půlnoci pořídili jeho nejnovější knihu – jako by se psal rok 2010 a byznys tradičních nakladatelských domů neskomíral. Newyorské uvedení románu Město a jeho nejisté zdi, který nyní vyšel česky, ostatně přirovnávali v časopise W ke spuštění prodeje niche tenisek s dodatkem, že kulturní scénu pohltil onoho večera chaos, protože bylo třeba volit mezi vystoupením Charli XCX a popíjením saké nad nejnovějším Murakamiho dílem.

Hauntologie ztrát

Spisovatel se v něm vrací k povídce, kterou časopisecky publikoval v osmdesátých letech, ale vždy ji považoval za neukončenou. Nejprve ji proto rozpracoval do románu Konec světa & Hard-boiled Wonderland, za nějž získal v roce 1985 prestižní Tanizakiho cenu, a znovu se k ní vrátil během pandemie covidu. Bezejmenný vypravěč téměř šestisetstránkového románu se nikdy nevyrovnal s tím, že ho bez vysvětlení opustila středoškolská láska. Nekonečným přemítáním, co za jejím zmizením stojí, stvořil dokonalý přízrak, jenž mu na každém kroku připomíná minulost a živí stará zranění.