Život, co se nepočítá 

V létě roku 1988 složil Kai-Uwe Kohlschmidt, lídr punkové kapely Sandow, píseň Born in the GDR. Pod dojmem koncertů Jamese Browna a Bruce Springsteena ve východním Berlíně a toho, jak hladové publikum aplaudovalo vysněným západním hvězdám a místní kapely vypískalo, vtělil do sarkastického textu pocit, že v této zemi není na co být hrdý.

„Stavíme, ale nevylepujeme tapety jako ostatní, jsme hrozně hrdí na Katarinu Witt,“ zpíval uštěpačně v reakci na olympijské vítězství slavné krasobruslařky. A také na slova vrcholného politika NDR Kurta Hagera, který v projevu z roku 1987 odmítl reformní směr Michaila Gorbačova se slovy, že když si soused pořídí do bytu nové tapety, neznamená to, že je musíme mít také.  

Skladba mohla oficiálně vyjít až po roce 1990, ale v době sjednocujícího se Německa už nabrala nové významy. Společnost zrovna zažívala první velkou vlnu nezaměstnanosti a privatizace, která byla prožívána spíše coby kolonizace západními koncerny. Více než vzdor formulovala píseň otázku, jaká je dnešní identita regionu a o co z minulosti se může opřít.

S podobnou otázkou se téměř tři dekády po zániku NDR pustila historička a publicistka Katja Hoyer do psaní knihy Za zdí. V roce 2023 vyšla nejprve v angličtině, následné německé vydání způsobilo vzrušené diskuse a nyní je k dispozici v češtině – coby podnětný příspěvek do debaty o realitě postkomunistických zemí, stejně jako o zažrané a v jádru povýšené symbolice, která dodnes dělí Evropu na západní a východní.