Až zapomeneme číst

Arnošt Lustig kdysi řekl, že kniha je most od zvířete k člověku. A že kdo čte, ten se polidšťuje. Kdyby tento slavný a břitký spisovatel žil dnes, nejspíš by dodal, že uháníme nadlidskou rychlostí zpátky do říše zvířat.

Lustig zcela jistě neměl na mysli konzumaci ani produkci písmen ve zprávách na mobilu, v reklamách, memech, postech na sítích nebo v e-mailech. Těch dnešní zápaďan spořádá ohromné množství, v tomto smyslu vlastně čteme tak jako nikdy dřív. Čtení také znamená soustředěné luštění skutečného významu dlouhého a složitého textu. A data, která máme po ruce, jasně svědčí o úpadku našich čtenářských mozků.

Kniha není jediný objekt, kde dlouhé a složité texty najdete (pomyslete třeba na časopis, který právě držíte v rukou nebo čtete v mobilu), ale jako ukazatel soustředěného čtení slouží docela dobře. Před dvaceti lety nečetlo knihy sedmnáct procent z nás, tedy každý šestý Čech, říkají průzkumy Národní knihovny České republiky. Teď se toto číslo blíží ke třiceti procentům. Lidí, kteří nečtou vůbec nebo jen pár knih do roka, je sedmdesát procent. Před dvaceti lety bylo takových (skoro)nečtenářů šestapadesát procent. Jsou to ve srovnání se západní Evropou nebo Spojenými státy dobrá čísla. Ale trend je stejný.

Opouštění čtení (a chápání psaného textu) se týká i dětí. Začátkem září zveřejněné výsledky mezinárodního školského srovnání PISA ukázaly, že schopnost českých dětí porozumět psanému slovu opět klesla – a klesá dlouhodobě. Česko je pořád nad mezinárodním průměrem, ale to proto, že pokles gramotnosti je ve vyspělých zemích všeobecný. A i v této nadprůměrné zemi jednadvacet procent středoškoláků nedosahuje „dostačující čtenářské gramotnosti“ – nedokážou v krátkém textu najít žádanou informaci, nedokážou vyjádřit, co jim měl text sdělit, ani se nedokážou rozhodnout, jestli to celé nebyl nedůvěryhodný nesmysl.