Špinavé prádlo na plotě

Pitomá. Blbá. Tak samu sebe vidí Dora – a není to obvyklá hra se čtenářem, kdy zjistíme, že hlavní postava o sobě pochybuje spíš naoko a že ve skutečnosti s každou stránkou potvrzuje, že je jasná (morální, nebo naopak sebevědomě amorální) hrdinka. Dora, hlavní postava nové knihy Evy Danišové, taková není. Sebevědomí z ní nesrší, naopak – tvrdí o sobě, že je diliňi (v překladu hloupá) a myslí to vážně. 

Silně autobiografický text popisuje výsek ze života romské dívky, jež vyrůstá s negramotnou babičkou v bytě bez vody. Otce nezná, matka dá přednost novému partnerovi, a Dora se tak vydává na strastiplnou cestu životem na okraji společnosti socialistického Československa sedmdesátých let poměrně nevybavená. V osmnácti poprvé otěhotní a záhy ztrácí to jediné, co ještě ani pořádně nedrží v rukou. Vlastní integritu. Bojovat nedokáže: o dceru odebranou úředním aparátem, o vztah s otcem dítěte ani o důstojnější živobytí. Namísto toho upadá do apatie. Mohli bychom si myslet, že její příběh je výjimečný, ale výjimečné je na české poměry spíš to, kdo a jak jej vypráví. Úsporný jazyk a strohost vyjádření korespondují s nesmlouvavou upřímností, skrze niž Danišová nahlíží především sebe samu; špinavé svědomí druhých vytahuje na světlo čistě proto, že se v prádelním koši smíchalo s tím jejím. 

I když by jistě mohla, z bídných podmínek romských rodin, stigmatu sociálního vyloučení a byrokratické stísněnosti neobviňuje majoritu. Neobviňuje koneckonců nikoho – nezvěstného otce, nepřítomnou matku, bezcitné úřednice ani násilného manžela. Všechny útrapy předestírá bez ukřivdění prostě tak, jak je prožila nebo odpozorovala v okolí. Nejednoznačnost, která je nutně spojená s tím, co se blíží pravdě, se projevuje třeba ve chvílích, kdy autorka konfrontuje čtenáře se zarytými předsudky: bez okolků je potvrzuje, aniž by zlehčovala nebo popírala přičinění okolního světa na tíživém osudu svém i svých blízkých. Tomu odpovídá i vyobrazení hlavní postavy. V jednu chvíli ji můžeme vnímat jako osamělou holku, jež se nechala okouzlit charismatickým mužem, v další jako sebestřednou mladou ženu, která nese podíl na rozbití cizí rodiny.

Dora je laskavá a odevzdaná, nemožná, nevědomky krutá, a nakonec – osudu navzdory – i neuvěřitelně cílevědomá. Tomu poslednímu je věnováno poměrně málo prostoru, což potvrzuje vnitřní sílu, s níž je text napsán. Dora se před vámi nepotřebuje očistit, není oběť a nic konkrétního od vás nečeká. V mnohém vám nemusí být sympatická, a pokud ji budete chtít soudit, můžete. Nebo ji můžete přijmout. Ne jako Romku, ale jako člověka schopného hluboké sebereflexe překračující hranice identity i černobílého pohledu na svět