Mamuti, nebo semínka

Ursula K. Le Guin je i po své smrti všeobecně považována za královnu fantastiky. Přesto se neobjevuje v českých překladech tak často, jak by si zasloužila. Což má své objektivní příčiny. Například začíst se do jejích knih o Zeměmoří může být dnes problém; ty romány přece jen vznikaly v určitém dobovém kontextu a minimálně první z nich byl určen mladšímu publiku. Slavný Hainský cyklus humanistických space oper zase neobsahuje to, co stále ještě většina čtenářů a čtenářek očekává – najdeme zde něco mezi nulou a minimem bitev vesmírných lodí, zániků mocných impérií a planet, kde chce nebohé lidské hrdiny všechno sežrat, případně do nich naklást vajíčka. Vyloženě útržkovitě pak známe autorčinu esejistickou tvorbu. Jsou to přitom právě eseje, kde se naplno ukazuje, jakou rozkoš může četba jejích slov přinášet.

Drobná knížečka Teorie fikce jako odnosné tašky je toho důkazem. Le Guin se v eseji z roku 1986 zamýšlí, nakolik nás ovlivnilo, že už coby dávní hominidé jsme dávali přednost vzrušujícím příběhům lovců mamutů. Přitom většinu naší stravy jsme si obstarávali sběrem. Jenže ti lovci… Le Guin s povzdechem konstatuje, že v jejich vyprávění byla krev, napětí, chudák Oob napíchnutý na slonovinový kel. Tak vznikali hrdinové!

A hrdiny jsme poslouchali, dávali jim moc… A příliš jsme neuvažovali nad tím, co nám vlastně přináší, když adorujeme někoho, kdo běhá po lese a hledá, do čeho by vrazil oštěp. Le Guin přitom zmiňuje nejednu zajímavou věc: třeba že pravěký hominid byl pravděpodobně za dobrých podmínek schopen přežít díky patnáctihodinovému pracovnímu týdnu. V souvislosti s tím je těžké být loajální k dnes existující civilizaci založené na metaforách plných války a konfliktů a cítit se být její součástí. Pokud tedy nepatříte k vyvoleným, kteří stále znovu a znovu vyrážejí na hlasité lovy mamutů.

Pro Le Guin bylo proto jedním z klíčových cílů celé její tvorby najít jiné příběhy. Takové, které by reflektovaly nikoli boj s chudákem mastodontem, ale tichou trpělivost třídění semen, díky kterým vzniklo zemědělství. Takové, díky kterým by se cítila součástí lidské civilizace způsobem, jaký jí adorace lovců a později válečníků nikdy neumožnila. Sama přitom uznává, že je těžké napsat napínavý román o tom, jak jsme ze slupek vyprostili semínko divokého ovsa. Ale hned dodává, že nikdo přece neříká nic o tom, že psát romány má být snadné.