Když jsme vyváželi mezihvězdný hluk

Něžné či ezoterické vokály, jež se vynořují zpoza hlukových stěn vytvářených kytarami, které vazbí a jejichž rozmlžený zvuk si hledá cestu desítkou krabiček a pedálů. Psychedelie, která se už neupíná ke světu kolem a jeho vylepšování, ale noří se dovnitř.

Do „já“ vytrženého ze světa, který je rvavý i uřvaný, raně devadesátkový. Proto pohled sklouzává přes nízko zavěšenou kytaru na špičky bot. Žádná sebepředvádivá sóla ani hecování publika. Jsem jen já a zvuk. Shoegaze neboli zírání na botu jako hudební žánr.

Ve své nové knize o něm píše hudební novinář (a mediální vědec) Miloš Hroch. Koncerty skupin Toyen, Ecstasy of St. Theresa, Naked Souls, Here a Sebastians nezažil, neslyšel je hrát z Radia 1, byl tehdy ve věku předškolním. Nyní podnikl jakousi kulturní archeologii: z dochovaných stop zrekonstruoval příběh, který je vzácný, ba jedinečný. 

My u toho byli

Český shoegaze byl hudbou, která překročila hranice naší kotliny a prosadila se ve světě, tedy konkrétně v Británii. Slavný John Peel ji hrál na BBC Radio 1 a české kapely zval na Peel Sessions; MTV Europe natáčela v klubu Bunkr pořad 120 Minutes, v němž vystupovaly české shoegazeové kapely; dojednávaly se smlouvy na vydání desek u zahraničních labelů. Českou scénu obhlíželi britští manažeři a producenti, české kapely vystupovaly v londýnských klubech. 

V roce 1993 se zdálo, že české shoegazeové kapely zajímají svět. A o dva roky později se po nich slehla zem. Miloš Hroch není jediný, kdo se nyní k shoegazeu  vrací. Ale dokázal tento zvídavý návrat vtělit do podoby výborně napsané knihy. Už od prvních stránek si člověk uvědomí rozdíl mezi tím, jak se u nás po léta o hudbě knižně psalo v duchu tradice, kterou ustavili veteráni Rock & Popu v době, kdy v klubech shoegaze zněl, a mezi psaním Hrochovým.