Ranní postřeh Lukáše Jelínka: Naslouchejme (nejen) Springsteenovi

Zdánlivě těžké dilema: mají se známí umělci vyjadřovat k politice? Společnost ovlivňují víc než běžní smrtelníci, což ale neznamená, že musí být vždy v obraze a opírat se o fakta. Kdo jiný by už ale měl pozvednout hlas, když politická opozice selhává a poměry se zostřují?

Hodně záleží na tom, zda ta či ona celebrita jeví o společenská témata dlouhodobý zájem, nebo chce jen svými výkřiky nasednout na nějakou momentálně populární vlnu.

Bruce Springsteen patří do první skupiny. Svoji tvorbu protknul zájmem o životní podmínky lidí od samého začátku. Bezpochyby jej ovlivnilo rodinné zázemí. Otec, pracující mimo jiné jako řidič autobusu, trpěl psychickými problémy, a tak starost o obživu ležela zejména na Springsteenově matce, jež dělala sekretářku. O jejich finančních poměrech vypovídá, že když chtěla synovi k patnáctým narozeninám koupit kytaru za šedesát dolarů, musela si vzít půjčku.

Chudoba, nespravedlnost, přehlížení veteránů z Vietnamu, špatné pracovní podmínky, práva dělníků a vůbec všech „přehlížených“ – to jsou časté náměty Springsteenových písní. Sní o společnosti, v níž je místo a budoucnost pro všechny, vítěze i poražené, svaté i hříšníky, děvky i hazardní hráče (píseň Land of Hope and Dreams z roku 1999). Říká se, že do jednoho textu dokáže vměstnat silnější poselství než jeho kolegové do celého alba. Při tom všem ale miluje Ameriku a je na ni hrdý, což zopakoval i při téměř tříhodinovém pražském koncertu. A to ani nešermuje trumfem, který má v kapse: jeho předci se tam přistěhovali už v 17. století a za americké revoluce participovali na boji za nezávislost.