My v kapele

Budík mi zvoní jako každý den něco před šestou. Kromě toho, že dnes jedu do kanceláře, čeká mě s kapelou večerní hraní u nás ve čtvrti. Před odjezdem z domu provádím poslední kontrolu věcí. Musím mít kytaru, zesilovač, kufřík s efekty a dalším drobným vybavením, stojany a něco na převlečení. Jak správně předpokládám, bude to dlouhá noc. Kolem desáté píše brácha Adam, náš klávesák a manažer, že se mu rozbila dodávka, zůstal viset na parkovišti a nemůže dovézt pódium. Na chvíli zavládla panika, ale ve dvanáct už bylo pódium na místě a postavené. Náš kapelník Honza zalarmoval všechny své kontakty mezi dopravci a jeden se nakonec uvolil dovézt ho z asi 20 kilometrů vzdáleného Tišnova. Po práci jsem hned vyjel na místo konání, kluci Adam, Honza, Pavel, Láďa a Tomáš už tam byli a pomalu si chystali věci. Sice mě čekalo ještě převlečení z „byznys oblečení“ na „party oblečení“, to mi ale nezabránilo přidat se ke stavění stanu jako prevenci před deštěm. 

Najednou slyšíme neblahý zvuk lámaného hliníku a zjišťujeme, že se nám stan zlomil. Následuje krátká diskuse, co budeme dělat. Vytahujeme mobil a sledujeme předpověď počasí, ta říká, že by dnes pršet nemělo. Tím jsme se uklidnili a mohli jsme začít chystat večerní show. Vtipkujeme, povídáme si, upozorňujeme se na zajímavosti a často řešíme i naše osobní problémy. Od dob Beatles panuje přesvědčení, že kluci v kapele jsou tvoje rodina i nejlepší kamarádi zároveň, o nás to platí do puntíku. Těsně před osmou večer už máme všechno nachystané, ale protože si počasí dělá, co chce, začalo pršet. Bereme rozum do hrsti a plachtami zakrýváme citlivé nástroje a elektroniku. Jeden soused nám doveze stan, ten už nesmíme zlomit, ale než ho postavíme, pršet přestává a vyjasňuje se. V rychlosti kontrolujeme, zda všechno přežilo, rozuměj nezmoklo a nezvlhlo, a s úlevou konstatujeme, že nic neutrpělo. Pak už můžeme začít. Hrajeme písničky z rádia, známé hity, ale i naše vlastní písničky. Přichází i můj moment, když hraju sólo v Let It Be. Ovšem špatně nastoupený riff v Až od Katapultu si už za rámeček nedám. Na druhou stranu každá chyba svědčí akorát o tom, že všechno hrajeme vlastníma rukama, na skutečné nástroje a na skutečné vybavení. To v dnešní době není žádná samozřejmost. Lidé a fanoušci se celý večer skvěle baví a došlo samozřejmě i na pokřikování, abychom zahráli to či ono, ale bereme to s nadhledem a snažíme se každému vyhovět nebo slušně odmítnout. 

Po půlnoci končíme a je nejvyšší čas začít balit. Při skládání stojanů, kytarového a ozvučovacího vybavení a bicích si povídáme a sdělujeme dojmy, z nichž ten nejsilnější je úleva, že nám během koncertu nepršelo. Společnost nám dělají přátelé a fanoušci, povídají si s námi a baví nás, čímž nám jde práce lépe od ruky. Když je společné vybavení uklizené, Adam nás vyplatí a loučíme se s Láďou, Tomášem a Pavlem, poděkujeme si a podáme si ruce na znamení respektu a potěšení ze hry. Pro mě a Adama následuje poslední úkol večera: odvézt pódium zpátky do Tišnova. Bez dodávky, s půjčeným autem, se odvoz protáhne, a už jsou tři hodiny ráno. Doslova padáme únavou. Já se do postele dostávám o půl páté za svítání s vědomím, že možná nejsme Rolling Stones a nemáme za sebou koncert na stadionu ve Wembley, ale svým nasazením a poctivě odvedeným muzikantstvím jsme se těm největším rockovým hvězdám alespoň trošku přiblížili.

Autor je kytarista v kapele pohledy.