Výstava týdne: Od idylických obrazů Kateřiny Ondruškové je těžké vracet se zpět do všední reality

Když se před čtyřmi lety Kateřina Ondrušková v pražské Trafo Gallery zúčastnila skupinové přehlídky jedenácti umělkyň naší nejmladší generace TA malba, mezi výraznými díly Ester Knapové, Laury Limbourg či Adriany Sarnové působila její tvorba upřímně řečeno poněkud nehotově. Už tehdy bylo hlavním tématem dnes jednatřicetileté malířky zpřítomňování křehkých okamžiků, kdy se všední každodennost překlápí v něco nezapomenutelného. Konkrétně kdy se chvíle strávené v přírodě zafixují do naší paměti jako pevná konstanta klidu a radosti, jež se z ní pak dá vytáhnout, kdykoli je potřeba. Forma jejích tehdejších sprejových obrazů s rychle načrtnutými motýly a květinovými motivy však nepřispívala k tomu, aby se introspektivní scény staly nějakou obecnější zprávou o jejím světě teď a tady. Od tématu naopak dravý rukopis spíš odváděl pozornost. O to víc publikum potěší návštěva autorčiny aktuální výstavy Fialová voní nejvíc, která Ondruškovou – opět v Trafo Gallery – zastihuje už v úplně jiné malířské kondici.

Spreje na plátnech ustoupily štětcům a přírodním pigmentům. Ústřední téma zůstalo, od náznaků ale autorka přešla ke konkrétním situacím. V řadě z nich se objevuje její malý syn, díky němuž Ondrušková může nabízet hned dvojí interpretaci toho, na co se to vlastně na jejích plátnech díváme. Jde vesměs o idylické scény, na nichž uprostřed přírody v mírně rozostřeném oparu polehávají lidé obklopení souznícími zvířaty, labutěmi, koňmi, slimáky, sovami, kachnami či vránami. Všechna tato bukolická setkání nicméně vykazují podivné napětí. Způsobuje ho fakt, že Ondrušková na obrazech kombinuje dvojí optiku: scény maluje tak, jak je vnímá ona a zároveň její syn. Do nevinného dětského světa proto vstupují dospělé obavy. V čele s tou, že ať už v bezpečném náručí přírody strávíme jakýkoli čas, máme ho pro sebe k dispozici jen omezené množství. My a, jak se v posledních letech ukazuje, bohužel i příroda.

Kurátor Petr Vaňous se nebál – zaplaťpánbůh za to – do expozice zařadit několik malých formátů, které autorce nejspíš původně sloužily jako přípravné práce pro větší kompozice. Je tu portrét zvědavého kosa nebo zaražené husy. I do nich se na titěrném prostoru podařilo Kateřině Ondruškové koncentrovaně vložit vše, o čem její výstava vypovídá. O náhlé pomíjivosti i věčné přitažlivosti dětského světa, o zodpovědnosti i hravosti mateřství, o vysněných rájích a banální realitě, která na vás nedočkavě čeká za dveřmi, jakmile z téhle nádherné výstavy odejdete.