Album týdne: Giant Claw vytváří svobodný pop a hlasy Annie Lennox nebo t.A.T.u. mění k nepoznání

Jak by vypadal pop, jehož cílem by nebylo vydělávat peníze? Zhruba to je otázka, kterou si položil Keith Rankin aka Giant Claw předtím, než se pustil do práce na albu Decadent Stress Chamber. Jeho úvaha vycházela z přesvědčení, že pop se podle něj stává opravdu ryzím a krásným až ve chvíli, kdy zestárne a splní svou primární hitparádovou a komerční funkci, která se od něj v době vzniku očekává.  

Ačkoli Rankinova předchozí tvorba spojená s vlivným vydavatelstvím Orange Milk vykazuje daleko experimentálnější rukopis a vztahuje se k eklektické i pokleslé internetové kultuře, nyní se nechal vést vzpomínkami na tvorbu Whitney Houston nebo Céline Dion. Usiloval o vytvoření něčeho, čemu sám říká „svobodný pop“. Tedy pop, který sice zachází s jednoznačně čitelnými a přepálenými emocemi a potrpí si na velká slova, ovšem nedrží se vykalkulovaných formálních postupů a neusiluje o to být zbožím. 

Ilustrativní v tomto ohledu je už úvodní, takřka sedmiminutová pompézně klenutá skladba Pulled Me in Dark, která vznikla tak, že Rankin na malé plátky naporcoval vokál zpěvačky Seleny Gomez a složil z něj atmosférický zpěv připomínající spíše novodobou Kate Bush než někdejší hvězdu televize Disney Channel. Další skladby také zacházejí s hlasy známých zpěvaček a mění je k nepoznání. Rankin do své mozaiky zasadil Arianu Grande, ruskou dvojici t.A.T.u. nebo třeba Annie Lennox, z jejíhož hitu No More „I Love You‘s“ vypreparoval Rankin pár klíčových slov a vsadil je do své písně Desire Despair.  

Hitparádový pop se tady pro Rankina stává základní surovinou pro úplně jiný pop. Takový, který dokáže existovat i bez atraktivních tváří, precizního make-upu, sexy těl, dokonalých tanečních pohybů a nákladných videoklipů. Giant Claw k nejkomerčnějšímu z hudebních žánrů přistupuje s vášní internetového nerda, nechce jej napodobit a přiživit se na něm. Naopak. Touží jej očistit.