Knižní tipy

Další svůdné objevování Libuše Jarcovjákové

Pár dní před koncem retrospektivy fotografky Libuše Jarcovjákové ve Veletržním paláci k ní Národní galerie Praha vydala katalog. Což je škoda, výstava začala loni na podzim a skončila letos na jaře, včasnému vydání nepomohl ani pohodlný časový polštář v podobě půlročního trvání expozice. Pravá ruka autorky a kurátorka výstavy Lucie Černá nicméně knihu pojala tak velkoryse, že formát klasického katalogu překračuje. Koncepcí navíc nekopíruje loňský dokumentární snímek Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, který stále sklízí jeden mezinárodní úspěch za druhým. Snímek, který se vyhýbá klasické biografii, začíná v jejích šestnácti, kdy nafotila první autoportrét, a končí rokem 1989, nalezením tvůrčí a životní svobody po pádu komunistického režimu. Kniha jde v čase dál směrem k přítomnosti a očima fotografky tak zachycuje její proměnu z neznámé autorky ve světovou hvězdu. Focení sama Jarcovjáková v publikaci přirovnává k sexuálnímu vzrušení. A je skutečně svůdné v knize objevovat další záběry, které v její tvorbě nejsou příliš anebo vůbec známé (na retrospektivě bylo k vidění na 600 fotek a třetina z nich nikdy předtím nebyla veřejně prezentovaná). Předrevoluční fotky z krátké emigrace do Západního Berlína. Půvabně rozpačité zakázky z poloviny devadesátých let pro ženský časopis Chvilka pro tebe. Nedávné práce pro Národní divadlo. Autoportrét z fotografického festivalu v Arles, kde se před šesti lety zrodila dnešní sláva Libuše Jarcovjákové. „Chtěla jsem si ověřit, že žiju, že jsem nezmizela,“ píše v knize umělkyně, která byla nedávno uvedena do Síně slávy českého designu a jejíž dílo jí už teď zajistilo nesmrtelnost.
Jan H. Vitvar

Lucie Černá (ed.): Libuše Jarcovjáková 
Národní galerie Praha, 352 stran

Literární trip mezi smrtí a znovuzrozením