Polča

Polča je spontánní, citlivá, raně pubertální nizozemská holka a taky název knižního klenotu, jaký bychom v regále „romány pro dívky“ nečekali. Suverénně překračuje žánrové stereotypy, nejen tím, že je autorem muž a kniha není růžová s varováním „Klukům vstup zakázán“. Zaujme proto jakéhokoli puberťáka, ale klidně i dospělého.

Vypravěčka Polča si místo obligátního poníka přeje k narozeninám tele a místo youtuberky touží být básnířkou (kratičké básně, které se jí rodí v hlavě, zpravidla nejsou rýmované, za což překladatelce vřelé díky a metál). Polčini rodiče jsou rozvedení, máma ji má spíš jako kamarádku, táta je narkoman, žije na ulici a Polča se bolestně učí necítit za něj zodpovědnost. Její kluk Mimún je nejen o kus menší než ona (leckde už to vystačilo jako jádro konfliktu), ale hlavně pochází z Kamerunu. Má jinou víru a rodiče rozhodnou, že děti jsou už v jedenácti příliš velké na „hru na lásku“, protože Mimún jednou dostane nevěstu z vlastní země. Ostatně Polča a její nejlepší kamarádka jsou ve třídě jediné etnické Holanďanky. Různost kultur je tématem výuky i denní reality; předsudky tu děti většinou netrpí, zato musí řešit skutečné výzvy střetů s jinakostí.

Imigrace, patchworkové rodiny, stejnopohlavní vztahy ani další motivy tu přitom nepůsobí jako edukativní blaf k seznámení „s výzvami dnešního světa“. Díky autenticitě a hloubce vnitřních konfliktů hrdinky vidíme přesvědčivou snahu pochopit svět, který se začal neudržitelně vymykat dosavadním dětským odpovědím…