Proletáři všech zemí

Rujána dosud existovala v mé mysli jako bájný ostrov socialistické dovolené, kam se aspoň trochu mohlo, i když tam foukalo a moře bylo studené. Letos taky foukalo a moře bylo nejspíš stejně studené, ale znaveni úmorným letním vedrem jsme trochu letního chladu jen uvítali.

K našemu překvapení jsme se cítili okamžitě jako doma – lány polí mezi smíšenými lesy v mírně zvlněné krajině připomínaly cestu českým venkovem, jen divukrásné aleje tu chovají jako oko v hlavě, místo aby je káceli. Na břehu moře sice rostou borovice, ale jinak je podobností víc než rozdílů. Moderní silnice postavené z evropských peněz v kontrastu k místům, o něž se vůbec nikdo nestará. „Dederonská“ míra vkusu jako by z oka vypadla té české – nikde jinde jsme neviděli tolik domů a architektonických prvků, jež nesouvisejí s okolím, jako v Česku, na Slovensku a právě tady. Divoce strakaté vzory interiérů devadesátých let svědčí o boomu investic po pádu zdi – podobně jsme to divokými kombinacemi šedé, hnědé, fialové a zelené odnesli i my. Do toho, jako u nás, přichází další vlna, tentokrát moderní zajímavé architektury a designu, většinou nezávislé na tom, co bylo dřív.

I lidé jsou podobní. Rujánští obyvatelé si na nic nehrají a na tom, jak kdo vypadá, jako by nezáleželo. V očích se jim možná v ještě větší míře než v Česku zračí odevzdanost a beznaděj zahalená do cigaretového kouře. Nikde jinde se nám na západ od Aše nepodařilo narazit na vzorově protivnou pokladní, co by na sekundu přesně otáčela…