Populisté v čele EU?

Ne, to není dystopická úvaha nad budoucností Evropské unie po dalších evropských volbách v roce 2019. Jen připomenutí, co znamená demokratická politika a kde začíná populismus.

Pouhý den po referendu o setrvání Spojeného království v EU začali předsedové dvou klíčových unijních institucí tlačit na co nejrychlejší spuštění procesu vystoupení Británie. Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz konzultoval s právníky, zda lze tento proces zahájit i bez formálního oznámení ze strany britské vlády, se kterým počítá text Smlouvy o EU. A Jean-Claude Juncker se hned na prvním jednání Evropského parlamentu podivoval nad přítomností poslanců zvolených ve Spojeném království – a pro jistotu ignoroval angličtinu jako jeden z pracovních jazyků. „Britský lid promluvil“ – a to je pro tyto „demokraty“ zjevně konec debaty.

Demokratická politika je však mnohem víc než hlas lidu v referendu – což ovšem populisté rádi ignorují. „Hlas lidu“ je pouhou fikcí, poněvadž je vždy otevřen další interpretaci a závisí i na tom, jak se zeptáme (hlasujeme o „setrvání v EU“, anebo o „vystoupení“?).

Názorně to předvedl Boris Johnson, jeden z (už padlých) vůdců kampaně za brexit, který se ve svém prvním vyjádření po referendu snažil argumentovat, že hlas voličů nebyl hlasem proti imigraci – snad aby se mu snáze vyjednával přístup k jednotnému trhu, který je na připuštění imigrace závislý.

„Hlas lidu“ je v demokracii vždy moderován prostřednictvím politických konvencí, ústavních…