Neplodné Lidice

Jmenuji se Marie Šupíková, narodila jsem se v Lidicích. Tatínek pracoval v železárnách. Bylo mi deset, když se stala lidická tragédie,“ říká do sluchátek hlas osmdesátileté ženy. Po pár krocích přes prázdné travnaté prostranství zabírající areál vypálených Lidic se hlas ženy ve sluchátcích mění v hlas dítěte, kterým byla před sedmdesáti lety: „Támhle za kostelem bydlí strejda a teta. Já k nim ráda chodím, mají pejska, se kterým si hraji.“ Sluchátka na chvíli ztichnou, návštěvník jde dál, a pak přístroj zachytí dialog herců předvádějících dávné loučení milenců mezi dnes už neexistujícími domy: „Mysli na mě. – Ještě jednu pusu. – Už běž, ať ti to neujede. Pozor, putýnka, ať nezakopneš.“