Natálka v zemi bez zrcadel
Jak se tři roky po útoku žhářů žije popálené holčičce a její rodině
Je to příběh velké nenávisti a velké lásky. Nenávisti, která jí navždy poznamenala život, a lásky, která jí pomáhá ten náklad unést. Tváří v tvář popálenému tělu dvouleté Natálie Kudrikové svého času na chvíli strnulo celé Česko. Žádnou katarzí, žádným usmířením Monteků a Kapuletů, ale tohle shakespearovské drama nekončí.
Bubák ti to udělal
„Představte si, co se nám dneska stalo,“ říká mladá žena, jen co postaví na stůl hrnky s kávou. Zážitek ji očividně trápí a potřebuje se s ním někomu svěřit. „Natálka koukala ráno z okna, po silnici šly děti ze školky. Jen o trošku větší než ona.“ Anna Siváková se na chvíli odmlčí, potlačuje pláč. „Přišla za mnou: Maminko, oni mi říkali, že jsem popálená. To jsem od ní slyšela poprvé, že je popálená. Ona neví, co se stalo, my se o tom nebavíme. Řekla jsem jí, ty nejsi popálená, máš jenom bolínka.“


Jsme v rodině „popálené Natálky“, a ačkoli dívenku samotnou si díky masmédiím vybaví pod tímhle pojmenováním snad celý národ, pro samotnou Natálku je slovo „popálená“ nové. Rodina se před ní snaží úzkostlivě tajit, co se před třemi lety, v noci z 18. na 19. dubna, v jejich domku na kraji Vítkova stalo. Pětiletá holčička neví, že oknem proletěly tři zápalné lahve a jedna začala hořet na jejím těle. Zřejmě si nepamatuje, že klečela v plamenech a volala mámu. Netuší, že když ji matka vytáhla z domu, oheň na jejím těle, potřísněném benzinem, nešel uhasit. Neví nic ani o zběsilém úprku matky a bušení na vchod nemocnice, jež je hned naproti jejímu někdejšímu domovu. Doma je tahle událost tabu, před Natálkou se nemluvilo ani o soudu se čtyřmi žháři, na který její rodiče chodili. Při zprávách, referujících o tom, že si každý ze čtveřice mladých žhářů odpyká za svůj čin dvacetiletý trest, zůstala televize v domě Sivákových vypnutá.
„Dřív nebo později se to stejně dozví,“ komentuje tu strategii Helena Jedináková, sociální pracovnice sdružení Vzájemné soužití, které rodině od samého začátku pomáhá. Fakt, že Natálka žije za ochranným valem rodiny, která ji chce uchránit před zlou pravdou, se Jedinákové moc nelíbí. Právě tohle je téma, jež se v rozhovorech obou žen často opakuje. „Kdyby se to malé řeklo hned, brala by to jako součást svého života,“ říká Helena Jedináková. „Čím později se dozví pravdu, tím těžší to pro ni může být.“ Matka ale trvá na svém: „Je ještě brzy na to, abych jí vysvětlovala takové věci. Aby měla takové věci v hlavě.“
Jenže utajit před holčičkou skutečnost je čím dál těžší. Proti svým vrstevníkům je sice zhruba o rok a půl pozadu – podle znalce Igora Dvořáčka, který vypovídal u soudu se žháři, za to mohou časté a dlouhotrvající anestezie. První umělý spánek Natálky, popálené na osmdesáti procentech těla, trval celé čtyři měsíce. Promluvit mohla až po půl roce, nejdřív za ni dýchal přístroj, pak měla v hrtanu zavedenou trubici. Když ji pustili z nemocnice, pohybovala se jen po zadečku (ten oheň nezasáhl), pak po kolenou. Chodit se znovu začala učit až po roce, bránila tomu zle popálená pata. Nejdřív se Natálka ptala jenom na to, co jí je. Ukazovala matce třeba ruce s umělou kůží, kterým chybí tři prsty. „Ošklivé,“ říkala. Reakce matky, že to není pravda, že má přece „krásné a šikovné“ ručičky, ji rozzuřila. Dnes se zajímá nejen o „co?“, ale také o „proč?“.
Vrstevníci pod okny tuhle otázku zjitřili. Natálka celý večer, jakoby mámě naschvál, co chvíli opakovala: „Jsem popálená, jsem popálená.“ Došlo ale i na proč. Matka pro tentokrát ještě unikla: „Bubák to udělal.“
Dům bez zrcadel
Přepjatá snaha chránit Natálku před „zlým světem“ je teď hlavním tématem, jež s matkou řeší tým, který rodině pomáhá. Vedle Heleny Jedinákové ze Vzájemného soužití je v něm například i psycholog Přemysl Mikoláš, posledního setkání s rodinou se účastnila také ředitelka budišovské školky Simona Novotná. Natálka by totiž už od loňského jara měla chodit mezi děti do školky, zatím tam byla ale jen párkrát. A ani jednou tam nezůstala sama. Může za to především úzkost Anny Sivákové. „Také chci, aby se začlenila, byla mezi dětmi, aby ji braly takovou, jaká je,“ dává Natálčina maminka racionálně za pravdu názorům odborníků. „To nejde vysvětlit. Děti na ni koukají. To je šílené,“ říká. „Ona to vycítí, ví, že je jinačí. Drží se stranou, děti si hrají v tlupě a ona je na druhé straně místnosti. Sedím tam, sleduji to, nemohu odejít, když není s nimi.“
Matka by dceru nejraději uchránila i před její vlastní tváří. V celém domě proto nenajdeme jediné zrcadlo. „Anička má strach, aby Natálka neviděla odraz svého obličeje,“ říká psycholog Přemysl Mikoláš. Podle něj už dítě svou tvář stejně zná, třeba z odrazu v monitoru počítače nebo obrazovce televize. „Mohu stokrát říkat, že by Natálka měla vědět, co se stalo, měla být s dětmi ve školce. Děti z mateřské školy s ní budou i na základní škole, čím dřív si na ni navyknou, tím lépe. Ale dokud na to máma nepřijde sama, nic s tím neudělám,“ vysvětluje psycholog. Tím, že matka prožívala s Natálkou boj o život a bolestivou léčbu, vazba mezi nimi se prohlubovala. „Není to tak jednoduché, jak bychom si asi přáli – Natálka přežila, žháři jsou ve vězení a teď začne krásný nový život,“ říká psycholog. „Snažíme se alespoň krůček po krůčku tu vzdálenost mezi matkou a Natálkou prodlužovat. “
Když dítě bije matku
Teplé jarní odpoledne vylákalo Natálku a její tři sestry, Kristýnu (13), Kornelii (12) a Pavlínu (9), na trávník před oranžově natřeným domem. Ze sklepa se ozývá vrtačka, Natálčin otec Pavel Kudrik cosi opravuje. Právě on dal dvacet let neobývaný dům do pořádku. Jeho sebevědomí podlamuje fakt, že nemůže sehnat práci. Nezaměstnanost v regionu je vysoká, práce není ani pro bílé, Kudrik má navíc handicap: partnerka je často s Natálkou v nemocnici a on se musí starat o ostatní děti. Existenční nejistota se odráží v občasných rodinných hádkách, muž shání aspoň brigády a stará se o dům a zahradu.
Natálčin úděl pochopitelně zasáhl také do života jejích sester. „Všechny tři se chovají jako dospělé, přeskočily období dětských her,“ sděluje psycholog Mikoláš. Byly to právě starší sestry, kdo nutil Natálku, aby je napodobovala, učila se znovu chodit, mluvit. I když starší dcery mají dost a dost důvodů žárlit na nejmladší, že jim „sebrala“ matku, realita je právě opačná. „Holky jsou rády, když má Natálka všechno, co potřebuje a chce,“ říká Anna Siváková. Žárlí naopak Natálka: „Holky mi před ní ani nesmí říkat mami. Když si toho všimne, hned se zlobí, to není vaše maminka, to je moje maminka.“
Kolem nejmladší se všichni točí. „Ona je tam generál, manipuluje celou rodinou,“ líčí Helena Jedináková. „Starší děcka jsou tak strašně hodná, jako by nechtěla překážet.“ Také s tímhle faktem se snaží psycholog Mikoláš pracovat. „Natálka nemá hranice ve výchově, neví, co je dobré a špatné chování. Příkazy odmítá respektovat,“ říká psycholog. „Poslední dobou se to trochu lepší, ale je to pořád problém.“
Natálku brzy čeká další z mnoha operací. Kůže, která pokrývá spáleniny na většině těla, totiž neroste. Musí se znovu a znovu nařezávat a uvolňovat. „Na jedné straně jí krk už uvolnili,“ popisuje matka. „Na druhé ale ne, už ji to hodně stahuje, když zakloní hlavu, otevírá se jí pusa.“ Nemocnice je pro matku černou můrou. Natálka nemůže doktory ani vidět, hned spustí šílený křik. Co je ale ještě horší, její zoufalství a zloba se obracejí proti mámě. „Dává vinu mně za to, že ji tam vedu,“ říká Siváková. „Bije mě, vší silou do mě buší pěstičkami a křičí: Pojď pryč.“ Lékařka Zdenka Němečková Crkvenjaš z popáleninového centra ostravské nemocnice, která Natálce před třemi lety zachránila život, tohle dobře zná. Viděla už spoustu dětí, které byly na rodiče zlé, tloukly je pěstmi. „To dítě ví, že něco bylo špatně,“ vysvětluje lékařka. „Na vině je podle něj rodič, ten je měl před vším špatným ochránit.“
Lahev na dveřích
Těsně poté, co tři zápalné lahve prolétly okny do domku romské rodiny, to vypadalo, že v šokovaném Česku převládne nezištná sounáležitost. Nebyl to zde sice zdaleka první takový útok, nad obrazem dvouletého dítěte zápasícího na jednotce intenzivní péče o život ale většina lidí přece jen strnula ve zděšeném úžasu, kam až může rasová nenávist zajít. „Lidé z celé republiky chtějí pomoci rodině z Vítkova,“ zněl typický novinový titulek. Televize Nova vypsala stotisícovou odměnu pro toho, kdo pomůže najít pachatele. Radní města Vítkov se rozhodli, že uspořádají sbírku. Soucit projevil také prezident Václav Klaus: dal milost popálenému otci Natálky. Pavel Kudrik totiž několik let před útokem dostal rok podmíněně za krádež – odnesl do sběru železo z opuštěného kravína. A když ho pak policie chytila při řízení auta bez řidičáku, měl si zmíněný rok odsedět. Kudrik ovšem do vězení nenastoupil a policisté ho našli až s popáleninami v ostravské nemocnici. Odvezli ho do vazebního špitálu na Pankrác, ale pak na výzvu tehdejšího ministra pro lidská práva a menšiny Michaela Kocába zasáhl prezident.
Realita nicméně nebyla nikdy tak růžová, jak by se mohlo z novinových zpráv zdát. Na účtu městem zřízené sbírky se sešlo nějakých devět set tisíc korun. Když ale začala rodina, kterou žháři připravili o domov, shánět nové bydlení, rozpadla se chvilková iluze sounáležitosti jako domek z karet. První útočiště našla v obecní ubytovně, provizorní stavbě sousedící s bývalým psím útulkem. Pro osm lidí – kromě rodičů a čtyř dcer bydlela ve vypáleném domě ještě maminka paní Sivákové s manželem a osmnáctiletým synem – nebyly dvě místnůstky zhruba dva a půl krát dva a půl metru místem k žití. Naprostou většinu prostoru zabíraly palandy a kovové skříně, o soukromí nemohla být ani řeč. Město navíc chtělo za nouzové bydlení celkem tučný nájem, osm tisíc korun měsíčně. A to za situace, kdy rodina ztratila – kvůli sbírce a daru sto tisíc korun od ministra Kocába – nárok na sociální dávky. Právě ze stotisícového daru se nakonec nájemné platilo.
Rodina v úzkých si původně myslela, že jí město přidělí nějaký byt. Navštívili kvůli tomu starostu Vítkova Pavla Smolku, ale k ničemu to nevedlo. O situaci Natálčiny rodiny se vítkovští radní nikdy ani nebavili, natož aby jí vyšli vstříc. Starosta Smolka dnes tvrdí, že už si přesně nepamatuje, jak to tehdy bylo. „No ano, kdyby obec chtěla, tak by se byt dříve nebo později našel,“ připouští. Neřekne přímo, že radní nechtěli, tvrdou pravdu obchází eufemistickým: „V radě se o tom nikdy nejednalo.“
Brzy bylo jasné, že jediná šance je pořídit nějaké bydlení ze sbírky. Nicméně i to se ukázalo jako velký oříšek – Sivákovým totiž nikdo nechtěl vhodné obydlí prodat. Začali například jednat o koupi družstevního bytu ve Vítkově, jenže většina partají se postavila proti tomu, aby se jejich sousedy stali Romové, a majitel od prodeje couvl. A to se opakovalo i jinde. Natálčini rodiče si vyhlédli v nabídce realitní kanceláře volný dům, když ale makléř zjistil, že nejsou bílí, byl rázem zadaný. „Lidé nás vedle sebe nechtějí,“ posteskla si Anna Siváková novinářům před třemi roky v létě. Nejhorší překvapení na ni ale čekalo ve Svatoňovicích. Nejdřív se jela na domek podívat jen s partnerem, ušel a zdálo se, že tentokrát z prodeje nesejde. Podruhé vyrazili s makléřem. Neotevřeli ani dveře. Visel na nich totiž předmět, který rodině způsobil tolik utrpení – lahev.
Rodina začala podléhat panice. Natálka se mezitím probudila z umělého spánku a její stav se lepšil. Bylo ale jasné, že do „psího útulku“ se z nemocnice vrátit nemůže. Navíc peníze ze sbírky bylo nutné utratit a vyúčtovat do konce roku, jinak by podle zákona připadly krajskému úřadu. Začátkem září to konečně vyšlo, léta neobývaný domek v Budišově nad Budišovkou byl jejich.
Ani tady nebyli místní nadšeni z romské rodiny a starosta Rostislav Kyncl je chápe. „Nemají nic proti Natálce a její rodině,“ říká. „Vadí jim ale každý další Rom, který se do vsi přistěhuje.“ Práce v okolí není, mladí se stěhují jinam, ceny nemovitostí padají. Toho využili podnikavci, kteří už čtyři laciné baráky změnili na ubytovny – romská ghetta. Byznys to je výnosný, lidé platí za mizerné bydlení kolem sta korun na hlavu a den. Příliš jim to nevadí, právě zhruba tři tisíce korun jsou částkou, kterou může chudý člověk dostat od státu jako příspěvek na bydlení. Podnikavec tak má z bytu, kde žije například pětičlenná rodina, kolem patnácti tisíc korun měsíčně. Do třítisícového Budišova se takhle během posledních let přistěhovalo kolem dvou set nových lidí. „Jen na dokreslení atmosféry,“ vypráví starosta Kyncl, „nedávno dostala radnice dopis od podnikatele, se kterým se léta přeme o pozemky pod jeho rekreačním areálem. Psal: Když mi je nedáte za symbolickou korunu, udělám z chatek další ubytovnu.“ Starosta Kyncl míní, že o své občany, zvlášť když je potkalo takové neštěstí, se měl postarat Vítkov. „Jsem naštvaný na vedení Vítkova,“ říká Kyncl, „na starostu Pavla Smolku jsem naštvaný.“
Povídá se, že…
Starosta Smolka má pro to, že Vítkovští do sbírky skoro nepřispěli a obec se nesnažila najít byt, vysvětlení. Natálčin otec „nemá ve městě dobrou pověst“. „Slyšel jsem, že má nějakých sedmnáct záznamů v trestním rejstříku,“ sděluje. „Nepamatuji si už, kdo mi to říkal, jestli to pustil někdo od státní, nebo od městské policie.“ Fakt, že ve skutečnosti má Pavel Kudrik jen dva záznamy starostu v jeho názoru nijak nezviklá. „Řekl jsem vám číslo, které se povídá. Jak jsem koupil, tak prodávám,“ namítá. „Důležité je, že měl problémy se zákonem. Jestli dvakrát, třikrát nebo sedmnáctkrát, jaký je v tom rozdíl? Na jeho pověsti ve Vítkově to nic nezmění.“
Různých fám, které kolovaly po Vítkově, tahá starosta z rukávu celou řadu. Ačkoli si bezprostřední sousedé rodinu Anny Sivákové, která žila v domku na kraji Vítkova čtvrtstoletí, od Anninýchdvou let až do požáru, pochvalovali jako milé a spořádané lidi, vítkovské „mínění“ je podle starosty jiné. „Bydleli naproti nemocnici, ta má pokoje s balkony v přízemí. Šmejdila tam děcka, prý tam občas i něco ukradla,“ říká starosta. „Zda se to vyšetřilo, zda je chytli, nebo nechytli, to já už nevím. Ale povídá se, že to byly romské děti.“ Co s tím má společného Siváková? „Já jenom uvádím příklad, že s Romy máme zkušenosti tohohle typu,“ trvá na svém starosta. „No a právě Sivákové rodina bydlela přímo u nemocnice.“
Pozornost k Natálčině rodině znovu přitáhl soud se žháři, který začal rok po požáru. Jednoho dne našla Anna Siváková ve schránce obálku. Byla v ní novinová fotka její rodiny. Propiskou na ni kdosi dopsal: „Všichni do plynu!“ U jednotlivých lidí byla čísla, pořadí. „Já jsem měla jedničku, Natálka dvojku,“ popsala Siváková novinářům. „Ještě teď z toho mám husí kůži.“ Policie brzy vypátrala autora, byla jím jednaosmdesátiletá důchodkyně z Litoměřicka.
Nejcitlivější strunu ale rozezněl advokát Jaromíra Lukeše (lídra čtveřice, který žhavý „dárek“ k Hitlerovým stodvacátým narozeninám vymyslel a Sivákové rodinu dobře znal, kolem jejího domku totiž chodil každý den do učiliště) Pavel Pěnkava. Před soudem prohlásil, že „matka nechala dceru v hořící místnosti a utíkala se nejprve nadýchat čistého vzduchu“, proto jsou Natálčina zranění tak vážná. Tvořivost vítkovských občanů dotáhla tuhle zmínku k absurditě. „Kolovala tu fáma, že v době požáru Natálčini rodiče vůbec nebyli v baráku,“ říká starosta, „že byli v hospodě.“ Pro Annu Sivákovou byly řeči o tom, že Natálce přišla na pomoc pozdě, obzvlášť bolestné. „Ptalo se mě na to hodně novinářů, soudce se mě na to také ptal,“ říká. „Jak vám to mám vysvětlit… Ta láhev spadla přímo na ni, vylil se z ní benzin. Nešlo to uhasit.“ Snažila se tyhle řeči vnímat co nejméně: „Kdybych je měla mít všechny v hlavě, neměla bych sílu jít dál.“
Zneužili vaši dobrotu
Doba, kdy novinové titulky hlásaly, že „lidé z celé republiky chtějí pomoci rodině z Vítkova“, netrvala dlouho, definitivní obrat ve veřejném mínění však přišel letos na jaře. Uvadající zájem médií o Natálku náhle znovu rozvířily exekuce. Opavský deník si všiml, že u domku v Budišově nad Budišovkou je v katastru nemovitostí exekuční plomba. „Co je příčinou exekuce na domek, pořízený z darů soucitných lidí, není zatím jasné,“ napsal deník. Ale ještě dříve, než byly známy podrobnosti o tom, za jakých okolností exekuce vznikly, měli bulvární novináři jasný názor. Převládl výklad, že rodina zneužila dobrotu veřejnosti. „Celá republika se skládala na nový život malé Natálky,“ psal Blesk v půlce března. „Komfort malé dívenky je ale v ohrožení.“ Deník Aha! byl ještě radikálnější: „Chudák Natálka, dluhy nasekala máma i babička! A táta ji živit nechce, nepracuje a zaměstnání nehledá…“
Pro Annu Sivákovou byl drsný atak šokující. O tom, že „Natálce hrozí vystěhování kvůli exekucím“, se dozvěděla z první stránky MF DNES. Stejně jako řada jiných lidí v podobné situaci v první chvíli vůbec nevěděla, o co jde. Po horečném pátrání vyšlo najevo, že Anna Siváková se nejspíš stala jednou z obětí zdejšího rozbujelého byznysu s dluhy. Dvě exekuce vymáhaly dluh na pojistném u Všeobecné zdravotní pojišťovny. Šlo o necelých šest tisíc korun, které se kvůli různým penále zvedly o dalších dvacet tisíc. Jenže v době, kdy měl dluh údajně vzniknout, se paní Sivákové právě narodila jedna z dcer, pojistné za ni měl tedy platit stát, a matka navíc přešla od VZP k jiné zdravotní pojišťovně. „Pojišťovně jsme doložili, jak se věci mají,“ říká sociální pracovniceHelena Jedináková. „Uznala, že její požadavky byly neoprávněné, a žalobu stáhla.“ Paní Jedináková by ráda, už kvůli lidem, kterým se třeba stalo něco podobného, postup pojišťovny prozkoumala podrobně – ve vzduchu totiž visí zneklidňující otázky: Proč dluh jedné instituce vymáhali dva exekutoři, když se to dlužníkovi prodraží o tisíce korun? A proč vůbec pojišťovna vymáhala dluh, ze kterého po vlně zájmu hned vycouvala? Jenže Annu Sivákovou nepříjemná situace do té míry vyděsila, že k takovému pátrání zatím nedala svolení.
Podobný obrat nastal také s dalšími dvěma exekucemi, kvůli zhruba čtyřtisícovému dluhu za telefon. Společnost MobilKom prodala pohledávku vymahačům, jejich „služby“ ji zvýšily na sedminásobek. Když se Jedináková začala zajímat, jak vlastně dluh vznikl – operátor telefon nabízel za symbolickou korunu a Anna Siváková tvrdila, že z něj nevolala, prý v Budišově nebyl potřebný signál –, firma MobilKom dluh uhradila, údajně z fondu pro „lidi v těžkých životních situacích“.
Ať shoří celá tvoje rodina
„Na rovinu,“ vystihuje starosta Vítkova Smolka hlas lidu. „Kdyby to nebyla tahle rodina, tak exekuce nikdo neřeší. Běžný člověk by to musel zaplatit i s chlupy.“ Ukřivděná nenávist se tentokrát sesypala také na lidi, kteří Natálčině rodině pomáhají. První na řadě byla Helena Jedináková. „Ať shoří celá tvoje rodina,“ sykl na ni do sluchátka muž, telefonující ze skrytého čísla. „Paní Jedináková, zřejmě nebudete normální,“ psal jiný v e-mailu. „Neustále nám ukazujete nějakou chudinku, která má spálený ksicht jen proto, že její zlodějští rodiče zachraňovali prvně nakradené věci a na malou cigošku se prostě vysrali (tím, že dům zapálili v domnění, že jde o sklad kradených věcí, se žháři hájili před soudem, pozn. red.). Pobuřuje mě, že někdo za takové kurvy platí dluhy. Bílé rodiny kolikrát nemají co žrát, ale že by jim někdo něco odpustil, jsem si nevšiml.“
Nenávist vyvřela s takovou intenzitou, zlých telefonátů, SMS a e-mailů bylo tolik, že se Helena Jedináková na chvíli začala bát. Dnes, už s odstupem, to celé shrnuje. „Útočili na mě hlavně muži. Naopak, podporu mně a Natálčině rodině vyjadřovaly téměř výhradně ženy. Pokud se v této skupině objevil nějaký muž, pak většinou manažer firmy – nabízel peníze nebo právní pomoc.“
Anna Siváková byla zaskočená nejen exekucemi, ale také tím, že se ocitla v do té doby nepoznané roli. Novináři ji přestali brát vážně. „Říkala jsem, že pojišťovna neměla právo dát na mě exekuci, nikdo to tak ale nepsal,“ vypráví. „Zato se psalo, že se o dluhy nezajímám, a takové věci.“ Stejně jako v případě jiných pomluv vyřešila Anna situaci po svém – snažila se je vnímat co nejmíň. A soustředit se na péči o Natálku. Právě v době, kdy se psalo o exekucích, měla jít na operaci, bylo třeba uvolnit „cizí“ kůži, aby mohla volně hýbat rukou a zaklánět hlavu. Sestrám se ale nedařilo odebrat jí krev na předoperační vyšetření. Pak byla holčička pro změnu nemocná, takže operace, které se tolik bojí, ji teprve čeká.
„Necítím k těm, co nám to udělali, nenávist. Ale odpustit se taková věc nedá. Nebyli jsme pro ně víc než terč,“ říká Anna Siváková. „Až je pustí, budou v pohodě. Ale my už v pohodě nikdy nebudeme. Zničili Natálce život.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Letná proti 4:36
Stovky tisíc lidí se dnes odpoledne shromáždily na pražské Letné, aby podpořily veřejnoprávní média, o jejichž svobodu a nezávislost se obávají. Protest proti zákonu, který ruší rozhlasový a televizní poplatek, převádí financování České televize a Českého rozhlasu na stát a ubírá jim peníze, svolal spolek Milion chvilek.


















