VŠECHNY BARVY ČERVENÉ

Z postele vidím na červená světýlka na vánočním stromku. Upřímně, spíš než narození Ježíška mi připomínají holky v podvazcích, co se vystavovaly za okny u sjezdu z dálnice. Ale to je celkem detail, na Tři krále žárovky i stromeček zase zmáčknou do krabice, a je dost možné, že se na to ani tak dlouho dívat nebudu.

Postel je železná jako v polní nemocnici a tvrdá jako sestra, co se sem dvakrát za odpoledne přijde mrknout. Chrání mě před ní jedině to, že sem jednou za den zaskočí taky Boris, mám tedy protekci a nikdo neví, jak málo stačilo a mohl tady být taky. Anebo tu mohl být on místo mě. Ale slzet nebudu, dělá to za mě skleněná láhev, ze které odkapává do žíly slaný roztok, pár lahví za den, abych tu úplně nevyschla. Ta ruka s hadičkou je tenká a suchá jako klacík. Pozoruju ji, jak se natahuje pro telefon, ztěžka, jako kdybych zrovna oslavila stovku. Ale já jsem mladá nadějná umělkyně, autorka několika ceněných pláten, takzvané rudé řady, a stovku v žádném případě neoslavím. Ačkoli to celé vypadalo tak slibně.

Panu P jsem byla představena na vernisáži Luisy L, možná dokonce, že mě představila samotná Luisa. Zářila chudinka štěstím, protože tehdy to bylo všechno její. Pan P o hlavu větší než všichni v sále a jeho měkké sako z New Yorku a jeho konexe a obrazy, které se na zdech ocitly především díky nim. Tedy, Luisa byla talentovaná malířka a pár jejích obrazů bylo…