Nevím jak, ale zahučeli jsme do toho až po uši

Devadesátá léta byla příliš divoká a hektická na to, aby se dala naplánovat, zároveň ale umožnila splnit si do té doby nesplnitelné sny a „být při tom“. Fotograf Rudo Prekop s výtvarníkem Michalem Cihlářem tento sen měli už před revolucí – pomoct zviditelnit v Československu popartovou ikonu Andyho Warhola, původem z rusínské rodiny na východě Slovenska. To se jim nakonec po revoluci podařilo. „Jsem rád, že jsem devadesátky zažil, že jsem byl u toho. Ne pasivně, jako jeden z davu, ale taky to dění iniciovat,“ říká fotograf.

V Paláci Archa lze právě vidět vaši výstavu Underground / Lidský portrét. Jde o fotografie postav neoficiální předrevoluční československé kultury – Pavla Zajíčka, Charlieho Soukupa, Tonyho Ducháčka, Pavla Brázdy, Františka Stárka „Čuňase“, rodiny Němcových a dalších. Už dříve vyšla stejnojmenná kniha, kam jste na konec zařadil Jamese Warholu, syna nejstaršího bratra Andyho Warhola Paula. Prý je tam navíc, do našeho „androše“ nepatří. Jak to vidíte vy?

Opak je pravdou. Ono to do sebe organicky zapadá, jedno souvisí s druhým. Je to propojení českého a amerického undergroundu, Východu a Západu. Warhol je ikona pop-artu, toho nejvíc amerického výtvarného stylu 20. století, současně je původem Rusín z východního Slovenska. Kdybychom si položili hypotetickou otázku, který světový výtvarník nejvíc ovlivnil společensko-politické dění u nás, tak ten vývojový oblouk by se klenul tak, že nebýt Andyho Warhola, tak nejsou Velvet Underground, nebýt Velvetů a Nico a jejich ikonické desky s Warholovým banánem na obalu, nejsou The Plastic People of the Universe. Alespoň mi to takhle potvrdil Mejla Hlavsa. Nebýt Plastiků, není Charta 77. A nebýt Charty 77, není listopad 1989. Takže říkám díky, Andy.

A nebylo by ani Muzeum moderního umění Andyho Warhola, na jehož vzniku máte zásadní podíl. Letos je to pětatřicet let, kdy se otevřelo. Šel byste do toho znovu?