Cesta devadesátkami ke třetí privatizaci

Devadesátá léta minulého století v Česku, tu dobu plnou nadějí a nadšení z porevolučního budování svobodné republiky, má mnoho lidí spojeno i s řadou pochyb a kontroverzí. V neposlední řadě se na tomto pohledu podepsala zdejší metoda privatizace státního majetku, která přinesla možnost zbohatnout neférovou cestou – podvody nebo finančním vysáváním privatizovaných institucí. Při vzpomínkách na devadesátky se tak mnoha lidem vybaví klientelismus, propojení politiky, ať na celostátní či komunální úrovni, s podnikateli, kteří si šli v privatizaci a správě firem vzájemně na ruku a vydělávali na tom peníze. Není to úplně spravedlivý pohled, „devadesátky“ byly v řadě ohledů úspěšné. Faktem ale také je, že „divoké“ metody devadesátých let, v nichž má počátek velký majetek řady v současnosti nejbohatších lidí této země včetně premiéra Andreje Babiše, přivedly zemi v roce 1997 do finanční a ekonomické krize, z níž se pak vzpamatovávala dlouhá léta.

Potřebujeme volný trh

Když koncem roku 1989 padl v tehdejším Československu komunistický režim, nebyl to zdaleka konec komunistických politických, bezpečnostních, soudních a dalších institucí. Nové vedení země stálo před obřím úkolem reformovat v tomto ohledu celou zemi. A speciálně jedna položka v balíku reforem neměla dosud v historii obdoby: rozpustit do soukromých rukou naprosto rigidní komunistickou ekonomiku, v níž i ta nejmenší firmička či obchůdek patřily státu. Socialistické podniky byly do té doby řízeny „experty“ dosazovanými na základě loajality k režimu a podle toho komunistické hospodářství vypadalo. Fungovalo na základě pětiletých plánů, v nichž se státní podniky zavazovaly, kolik vyrobí lokomotiv, šroubů, svetrů nebo kočárků. Nebylo ani tak důležité, jestli svetry nebo lokomotivy někdo kupoval, či ne, hlavně bylo nutné splnit plán. Obchody, restaurace a služby plánovaly povinně zvýšení tržeb bez ohledu na nedostatek zboží. Prodělečné podniky byly v rámci státně dozorované ekonomiky drženy nad vodou z peněz těch ziskových a občané hleděli závistivě přes ostnaté dráty na několikanásobně vyšší životní úroveň zemí na západ od železné opony.

Politici i občané se začátkem devadesátých let shodovali v jednom – státní podniky je nutné z velké části svěřit do rukou soukromníků, protože lidé s přímým vztahem k majetku budou lepšími hospodáři než státní úředník, který netratí, ani když firma neprosperuje. A tak se rozjelo velké dobrodružství nazvané privatizace státního majetku, pro kterou český stát zvolil dvě cesty. První se jmenovala restituce a šlo o návrat majetku těm vlastníkům či jejich potomkům, kterým ho ukradli komunisté po svém puči. Tato metoda se týkala poměrně malé části ekonomiky a šlo o jednoznačný privatizační úspěch. Druhou formou transferu majetku do soukromých rukou bylo rozprodávání dražbami, přímým odkupem, nebo cestou, v níž si každý plnoletý občan mohl za tisíc korun koupit kupony a skrze ně pak získat podíl v některé z privatizovaných firem – jen prostřednictvím kuponů se nabízel státní majetek v hodnotě zhruba 500 miliard korun.