Dědo, chystám večeři

Pořád je ještě ráno tma. To se z postele špatně vylézá, obzvlášť když je vám hluboce přes 85. 

Trochu cvičím, zakopávám o kocoura, který má zjevně hlad. Není to překvapující, má ho neustále, a tak tloustne. Já hubnu. Kocour půjde k veterináři, já radši nikam. Příprava snídaně a zázvorového lektvaru s citronem, medem, olivovým olejem a skořicí mi zabere skoro hodinu, kromě dalších potřebných zvyklostí taky kocouří toaleta a zrní do krmítek na dvoře a na balkoně. Bábi se pomalu štrachá z ložnice do koupelny a zpět. Trvá jí dlouho, než sejde z patra do pokoje a na snídani. Je to všechno čím dál nudnější stereotyp: chystám kafe, čekám na dovoz oběda z jídelny z blízkého městečka, přitom proberu e-maily a zprávy v Deníku N nebo z Reflexu či Respektu a Hospodářek. Vše jen letmo, špatně vidím, a tak mě delší čtení zmáhá. 

Kocour se vrací z vycházky po zahradě. Kam zamíří? No, samozřejmě ke své misce. Vrní a lísá se, bodejť. Kde by se takhle měl. 

Celkem pravidelně kolem poledne už obědváme. I to jídlo se pravidelně opakuje, ale což, pro dva lidi vařit je za trest, je to zdlouhavé a vždy to pak jíme dva dny.