Peníze, nebo život (filmu)

Podezírat před třiceti lety Václava Klause, tehdejšího premiéra a zapřisáhlého zastánce „kapitalistické“ kultury, která si na sebe má na trhu vydělat sama, z něčeho tak „levičáckého“, jako je sledování uměleckých filmů na festivalu, by si nejspíš nedovolil nikdo. Přesto jej realita zastihla v červenci 1995 na čerstvě vzkříšeném karlovarském festivalu. A Česká televize ho konfrontovala s dotazem, proč si našel čas věnovat pozornost zrovna této přehlídce. A dokonce ji veřejně bránit. „Považuji trochu za klukovinu, když se tady někdo pokouší těch festivalů udělat víc,“ odvětil na otázku, kolik mezinárodních filmových akcí Česko unese. Aniž by musel být konkrétní, postavil se na stranu západočeského festivalu v tehdejším vyhroceném sporu mezi Vary a konkurenčním Zlatým Golemem, který zrovna cloumal českou kulturní scénou jako nic jiného. A který dobře vykresloval průnik dravého podnikání do tuzemské kultury. 

Stvrzovala-li za komunismu přítomnost čelných politiků na festivalu jeho ideologickou funkci a roli v boji za myšlenky socialismu, po roce 1989 symbolizovala jako na horské dráze něco podstatně jiného. Uvolněnost a svobodu s hvězdným prezidentem Václavem Havlem, jehož tvář mezi hosty na prvním porevolučním ročníku 1990 vyvolala podle dopisovatele britského časopisu Sight and Sound „nesrovnatelně větší nadšení než Robert De Niro“. O pět let později Václav Klaus představoval „sexy“ trh a soutěž zaštítěnou sponzory a soukromým kapitálem. Osobnosti obou politických Václavů trefně nastiňují táhlé serpentiny i prudké zákruty, jimiž se ubírala po revoluci tuzemská kinematografie i představy o její budoucnosti. Právě na karlovarském festivalu byla většina těch nejdůležitějších v první půli „devadesátek“ dobře vidět.

Co s námi bude?

Záběry režiséra Miloše Formana přijíždějícího na bicyklu z Paříže v létě 1990 na zahájení karlovarského festivalu obletěly média a staly se zkratkou prvního porevolučního ročníku. Ostře sledovaný návrat nejúspěšnějšího československého emigranta, který se prosadil v Hollywoodu, stvrzoval vzrušující změny, jež na kinematografii čekají. Tuzemští filmaři a filmařky měli napříště tvořit svobodně, bez cenzury a se západním know-how. I to měl Forman – a další emigranti jako třeba režisér Vojtěch Jasný – přivézt. Spolu se zkušenostmi z tržního hospodářství, vyhlíženého s obavami i vzrušením. Emigranti měli neocenitelnou dvojí zkušenost – srovnání s prací ve státním filmu a v tržním prostředí. Věděli o financování z různých zdrojů, o bankovních půjčkách nebo marketingu. Jejich názory plnily následující dny stránky Festivalového deníku.