„Zlatá devadesátá“: Vzali jsme si zemi zpět

Otázka, proč se o devadesátých letech stále mluví jako o „zlaté éře“, má celkem jednoduchou odpověď. Protože ji tak nazval i sám Respekt, když o téhle dekádě kdysi vydával první speciální přílohu. Přidejte Nagano, fakt, že většina lidí, kteří dnes vládnou české politice, ale i médiím, v té době prožívala mládí nebo dospívání, na které s postupujícím věkem čím dál nostalgičtěji vzpomínají – a tím bychom mohli tenhle text uzavřít.

Do oné přílohy jsem napsal jeden text. Nedávno jsem se na něj díval a nejspíš bych na něm nic moc neměnil. (I tohle zbytnělé a ničím pevnějším nepodložené sebevědomí je jedním ze znaků devadesátých let.) Na titulu nemohla samozřejmě být jiná fotografie než momentka z rozhovoru dvou Václavů – Havla a Klause. Otců zakladatelů a symbolů české výjimečnosti té doby.

Zajímavější už pro mě bylo datum vydání: září 2017. O měsíc později se konaly volby, které změnily českou politiku – a možná i naše iluze o devadesátých letech, které jsme si přes všechny pochybnosti uchovávali v čím dál selektivnější paměti sycené vzpomínkovým optimismem. 

Suverénně tehdy vyhrál Andrej Babiš, člověk, který v sobě jedinečně spojil to nejhorší z osmdesátých a devadesátých let. Cynický oportunista ochotný a připravený udělat kariéru v jakémkoli režimu; člověk, který ničemu nevěří, ale dokáže o čemkoli přesvědčovat své voliče.