Začarovaný kruh

Vždy, když přijde řeč na to, že se živím jako lingvista, následuje několik reakcí. Jedni se ptají, zda je nějaký tvar či obrat „správný“, druzí zas chtějí znát můj názor na současný „neuspokojivý“ stav češtiny. V pozadí těchto otázek je hluboce zakořeněná mylná představa, že lingvistika je věda o tom, co je v jazyce správné, a že jazykovědci by měli být strážci správného vývoje češtiny.

Tyto názory nevycházejí pouze z přirozeného sklonu kritizovat úroveň komunikace. Česká jazykověda si svoji roli v tomto schématu vlivem různých historických okolností „zasloužila“ tím, že popisuje, jak by jazyk vypadat měl, nikoli to, jak skutečně vypadá. Do příruček (i těch nenormativních) se proto většinou nedostávají jevy, které všichni známe z každodenní komunikace (abysme, lidma, vokno apod.) s poukazem na jejich tzv. nespisovnost či nekultivovanost (což je hodnocení subjektivní). Absurdita takového postupu je zřejmá ve srovnání s hypotetickou situací, která by nastala aplikací stejných kritérií např. u biologů („zebru popisovat nebudu, protože se mi nelíbí“). Odborně se tento postup, kdy se jevy jazyka na základě pouhé víry rozdělují na „správné“ a „špatné“ a pod tlakem sankcí se vývoj jazyka reguluje, nazývá preskripce.

Ve srovnání s jinými evropskými jazyky je čeština poměrně hodně regulovaným jazykem …