Vidím tu spoustu silných příběhů

Filmový režisér Vladimír Michálek se mezi českými kolegy rozhodně nevyjímá jen tím, že svůj první film natočil až ve čtyřiceti letech. Pozornost přitahuje třeba i jeho snaha dívat se na citlivá témata nedávné historie co nejcivilnějším pohledem a ambice preferovat neokoukané herce před místními celebritami. Právě teď končí sedmiletá pauza, která uplynula od jeho posledního filmu, a v kinech běží Michálkův čerstvý snímek O rodičích a dětech.

V poslední době kdekdo mluví o tom, že český film je v krizi. Příklad: loni se natočilo 20 filmů, ale do soutěže na prestižní zahraniční festival byl přijat jen jediný – Obsluhoval jsem anglického krále, který se dostal na Berlinale. Je to hodně, nebo málo?

Otázkou je, kdy český film v krizi nebyl. Kdysi jsem si projel všechny české předválečné filmy a zjistil jsem, že je to jedna slátanina za druhou. Co bylo vrcholem 40. let? Pytlákova schovanka. Pak 50. léta? Formálně geniální Král Šumavy, ale obsahově peklo. V 60. letech se už podle mě dá pár filmů najít – Intimní osvětlení, Černý Petr, Démanty noci nebo temné sociální drama V sobotu večer, v neděli ráno od experimentátora Karla Reisze, který ale emigroval do Británie. Pak přišla řemeslně výborná Romance pro křídlovku, Ostře sledované vlaky. 70. léta? Nula. Možná Kalamita…

Čím to je?

Nemáme hrdiny. Neměli jsme a…