Samotáři v nesnázích

Po dvou filmech, v nichž se dvojice Hřebejk–Jarchovský vyrovnávala tak trochu šmahem a černobíle s naší národní mentalitou, přichází v Medvídkovi s příběhem, který by se mohl odehrávat v jakékoli evropské metropoli. Zatímco Horem pádem si bralo na paškál českou xenofobii a Kráska v nesnázích tepala v postavách právníka Havlíka a otčíma Hrstky zakořeněné tuzemské vychcánkovství, nejnovější – již sedmý – snímek produktivního tvůrčího páru se vzdává ambice jakéhokoli komentáře k postkomunistické realitě. Medvídek je nahořklou ironickou bilancí života (skoro)čtyřicátníků, která je naštěstí oproštěna od jakéhokoli moralizování.

Vzpomínka na Volvem

Příběh tří spřátelených manželských párů se klene přes období několika let a na jeho konci se zdá, že některým hrdinům už definitivně ujel vlak. Kontrapunktem k tápajícím a chybujícím hlavním aktérům je dobře napsaná a úžasně sehraná epizodní etuda v podání Jiřího Menzela a Věry Křesadlové-Formanové, kteří dostali možnost zahrát si lehce se škorpící, ale evidentně stále zamilovanou stárnoucí manželskou dvojici. Ilustrují tu partnerské štěstí, kterého není nikdo z šestice hlavních hrdinů schopný dosáhnout. Hřebejk není Čechov, a dokonce ani Woody Allen, na jehož filmy se rád odvolává. Ale otázky po tom, co to znamená mít vztah a vychovávat děti v současné atomizované společnosti, když má člověk na krku čtyři křížky, klade…