Chvála bezčasí

Pavel Kosatík

(1962) je historik. Mezi nejznámější knihy patří Jan Masaryk: Pravdivý příběh, „Ústně více“ – Šestatřicátníci či Ferdinand Peroutka. Pozdější život (1938–1978), za kterou získal Cenu Toma Stopparda a Cenu Nadace Český literární fond za nejlepší knihu roku 2001.

Mým úkolem bývá přemýšlet a psát o novodobé historii, ale často, když můžu, unikám si z toho svištění kulek, volání z průvodů a rachotu tiskových rotaček do dob starších, kde se čas ještě líně převaluje jak lžíce v medu. Je jich dost, těch přestávek mezi svíjením sfér, namátkou třeba ta mezi Balbínem a Marií Terezií, začátkem osmnáctého století. Pro současné otrlé oko nezřetelná podívaná, bez letopočtů, v kterých by dnes nutně musel být cvičen maturant. Lidi, kteří tehdy zanechávali zprávy, ještě nebavilo mluvit o sobě, a tak se o nich dozvídáme výlučně přes prostředníka, jehož ctili: čteme si o něm (a taky o nich) v sochách na Karlově mostě, ve Šporkově Kuksu nebo v pomníčcích Jana Nepomuckého, kterého tenkrát, uprostřed bezčasí, zrovna slavně svatořečili.

Když se kdysi básník Ivan Diviš rozhodl vyjmenovat, co všechno z oné divočiny dvacátého století „jeho oči musely vidět“, zjistil, že se mu – básníkovi! – nedostává slov. My nebásníci jsme na tom ještě hůř: žijeme nejmíň v páté generaci ve zděděných poměrech, protože jsme nezažili jiné a…