Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Jednatřicítka

Ve hvězdách

Břitký satirik a vtipný, okouzlující společník trpěl v soukromém životě depresemi a jen tak tak v roce 1984 přežil pokus o sebevraždu alkoholem a prášky.

Fotografie: Jak učinit život snesitelnějším? - Autor: Getty Images/Isifa • Autor: Respekt
Fotografie: Jak učinit život snesitelnějším? - Autor: Getty Images/Isifa • Autor: Respekt

Tak to chodí, dralo se člověku automaticky na mysl nad agenturní zprávou, že ve středu 11. dubna zemřel ve věku 84 let Kurt Vonnegut. Tento slogan se jako refrén objevoval v jeho nejslavnějším románu Jatka č. 5 (1969) – vždy v pasážích spojených se smrtí nebo umíráním. Už před téměř čtyřiceti lety si jím spisovatel, který se stal v šedesátých a sedmdesátých letech literární modlou pacifisticky naladěné mládeže, napsal výstižný epitaf.

Břitký satirik a vtipný, okouzlující společník trpěl v soukromém životě depresemi a jen tak tak v roce 1984 přežil pokus o sebevraždu alkoholem a prášky. Jednou se nechal slyšet, že ze všech způsobů smrti by se mu líbilo zahynout při leteckém neštěstí na hoře Kilimandžáro. Svou silnou kuřáckou vášeň označil v často citovaném bonmotu za „elegantní způsob sebevraždy“. Jeho úmrtí bylo ale prozaičtější. Podlehl zraněním mozku, která utrpěl před několika týdny po pádu ve svém manhattanském bytě.

Díky výborným překladům Jaroslava Kořána ze sedmdesátých a osmdesátých let a díky březnové návštěvě Prahy v roce 1985 znali Vonneguta dobře i čeští čtenáři. Pouhé dva dny po odchodu Egona Bondyho opustila svět další – tentokrát mezinárodní – kulturní ikona, která svůj kritický pohled na vývoj, kterým se lidstvo ubírá, halila často do hávu sci-fi podobenství. Autora dnes již klasických románů jako Mechanické piáno (1952) nebo Kolíbka (1963) spojovaly s Bondym antiestablishmentové postoje a zjev rozevlátého excentrika s divoce planoucíma očima.

Inspiraci pro protiválečnou satiru Jatka č. 5, která se zařadila mezi kanonická díla americké poválečné literatury, čerpal z vlastní zkušenosti. Jako jeden z hrstky amerických válečných zajatců totiž přežil bombardování Drážďan. Popisuje v ní i svůj tvůrčí boj s úkolem sepsat své zážitky z druhé světové války, kterou nazývá „dětskou křížovou výpravou“. Vlastností válek je podle něj, že o nich lidé neradi slyší. Problém je podle něj, také že „o masakru se nic inteligentního říci nedá. Předpokládá se, že už všichni jsou mrtvi, že už nikdy nic neřeknou, že už nikdy nebudou nic chtít. Předpokládá se, že po masakru se rozhostí hluboké ticho, a taky tomu tak vždycky je, nemluvě ovšem o ptácích.“ Vonnegut měl po celá desetiletí svého působení ve veřejném životě ambici nejen vyprávět o hrůzách, které prožil jako očitý svědek, ale varovat před zárodky hrozících katastrof.

Autor devatenácti románů a desítek povídek, esejů a divadelních her se sám považoval za náboženského skeptika a volnomyšlenkářského humanistu. Kritizoval překotný rozvoj techniky, varoval před ekologickou apokalypsou. V mysli svých fanoušků ovšem patrně zůstane hlavně jako vtipný glosátor světa kolem sebe. I k nejvážnějším tématům přistupoval s pověstným černým humorem. Image sarkastického komentátora si uchoval do konce svých dnů. Ve své poslední knize Muž bez vlasti (2005), souboru novinových úvah, glos a fejetonů, nenechal nit suchou na současném prezidentu Bushovi, zejména na jeho angažmá v Iráku a environmentální politice.

Před lety se Vonnegut vyjádřil, že považuje psaní za „výsostně lidský způsob, jak učinit život snesitelnějším“. Nejen psaní, chtělo by se říci. Statisícům čtenářů po celém světě ulehčovalo životní úděl čtení jeho knih. V románu Časotřesení (1997) pohřbil Kurt Vonnegut své literární alter ego – stárnoucího spisovatele sci-fi Kilgorea Trouta. Mělo mu být v době smrti – tak jako Vonnegutovi samotnému – také 84 let.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].