Jednatřicítka

Kdesi uprostřed Brna – ale z důvodů, jež snad pochopíte, neprozradím, na které ulici – je luxusní byt s velice nízkým nájmem.

V tom lepším případě mě ráno vzbudí skřek racků od Seiny, v tom horším hluk sbíječek ze sousední Vysoké školy umění.

Ještě nikdy nebyla pro transformaci Respektu tak příznivá situace jako dnes.

Martha, 29 let. Zemřela 1. září roku 1914 ve 13.00 v zoologické zahradě v Cincinnati.

Teď mám v Čechách trvalý pobyt, ale často vzpomínám na ten vlastně nedávný den před pár lety, když jsem si v květnu, jako každý rok, musela prodloužit vízum.

Respekt čeká zásadní změna. Od třetího září ho najdete ve výrazně jiném formátu, než bylo doposud zvykem.

Ochromení burzy si obvykle spojujeme s nějakým černým pátkem, ohlašujícím příchod hospodářské krize a nestability.

Na některá místa slušný člověk nechodí, a když přijde, bývá zpravidla ve své slušnosti otřesen.

Když Elvis Presley před třiceti lety šestnáctého srpna umíral, byl na nejnižším bodě své kariéry: rozložený jako člověk i jako zpěvák, sledovaný už jen vysmívajícím se bulvárem.

V horkých srpnových dnech roku 1997, předcházejících sarajevskému atentátu, se Respekt rozhodl čtenáře šetřit a kromě válek gangsterů v pražských ulicích jim dopřát i oddychovější čtení.

Ze zvědavosti a masochismu jsem podnikla vlakem prázdninovou cestu Warnemünde u Rostocku–Berlín–Jihlava.

Častěji než jindy se místo v týpí nebo podhorském baráčku budím v Trutnově na náměstí. A jeden z prvních pohledů mi padá na oltář s božstvy ukrytými v písmenkách počítačové klávesnice.

„Už nejsi Sloní muž, teď jsi Romeo.“ Moment, kdy krásná Anne Bancroftová políbí na tvář nejohyzdnějšího muže Anglie, asi málokterému divákovi filmu Davida Lynche nevehnal slzy do očí.

Ano, jsem úředník. Každé ráno krom soboty a neděle vyrážím pěšky do práce.