Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Jednatřicítka

Pátek v Českém centru

V tom lepším případě mě ráno vzbudí skřek racků od Seiny, v tom horším hluk sbíječek ze sousední Vysoké školy umění.

V tom lepším případě mě ráno vzbudí skřek racků od Seiny, v tom horším hluk sbíječek ze sousední Vysoké školy umění. Seběhnu ze schodů a přes dvůr přejdu do vedlejší budovy – do sídla Českého centra v Paříži. V domě, v jehož útrobách vznikalo samostatné Československo a který od dob Masaryka vlastní český stát, dnes sídlí instituce, jejímž hlavním posláním je šířit českou kulturu v zahraničí. Ulice Bonaparte, kde se centrum nachází, je hned naproti Louvru, ale na levém břehu řeky. Hned za rohem bydlí bývalý prezident Chirac, takže nemůže být pochyb, že jde o dobrou adresu.

Působím v centru už několik měsíců, a sice jako stážistka v rámci studia na Institut d’études politiques de Paris. Doplňuji skupinu pěti stálých zaměstnanců, jejichž entuziasmus a pracovní nasazení jsou nakažlivé. Společně organizujeme kulturní akce nejrůznějšího druhu. Mám ve své kompetenci několik projektů, mezi které patří třeba mezinárodní jazzový festival Jazzycolors, který České centrum zakládalo a na kterém se dnes podílí 14 různých kulturních institucí v Paříži. Nebo projekt zvaný České zahraniční audiovizuální memoáry, který sbírá svědectví expatriovaných Čechů ve Francii s osobitým pohledem na naši nedávnou historii. Kromě toho jsem ale neustále každému k dispozici pro eventuální pomoc. Spektrum činnosti je široké, zajímavé, byť jako stážistka nedostávám plat.

Centrum právě slaví desetiletí své existence, dokončujeme přípravu programu na další čtvrtletí a při tom se mění ředitelka a její pracovní tým. Zajistit dobré fungování centra tedy vyžaduje mnohem víc než francouzských 35 hodin týdně – leckdy tu sedíme do večera.

Dnes dokončuji ve spolupráci s pražskou grafičkou brožuru o činnosti centra. Jde o šedesátistránkový souhrn všech akcí, které se tu kdy konaly. Francouzská i česká verze musí být naprosto identické, dolaďujeme tedy fonty a ověřujeme správnost znění jmen protagonistů. Při korekturách se sami kolegové diví, co všechno se jim za ta léta podařilo uspořádat: stovky koncertů, přednášek, promítání, výstav, desítky literárních večerů, ochutnávek, divadelních představení, pořadů pro děti. Dva měsíce strávené v archivech centra se mi konečně zhmotňují před očima, chybí už jen doskenovat fotky, aby byly důkazy o hojné návštěvnosti akcí.

Je taky třeba vyřešit několik telefonátů. Po poledni se člověk ale většinou nikomu nedovolá – Francouzi právě obědvají a to je činnost vyžadující průměrně dvě hodiny. Tým centra se tedy také vydává do oblíbené restaurace La Tourelle, malého rodinného podniku nacházejícího se v přízemí domu z 16. století na Saint Michel. Majitel Robert nás dobře zná a ochotně nám radí při výběru vína, tedy nezbytné součásti oběda. La Tourelle je vyhlášená nejen pro svůj tatarák, ale také pro ledvinky, kachní játra nebo výborně upravené ryby. Za předkrm a hlavní chod dá člověk 11 eur a to je na centrum Paříže výtečná cena.

Po návratu do rozpálené kanceláře ve čtvrtém patře hromadně okupujeme stroj na espreso a vrháme se ke svým počítačům. Odpoledne chystáme oslavy desátého výročí centra. Zařizujeme třeba příjezd herců, kteří přivezou hru Tiká Tiká politika, nebo muzikantů z romské kapely Bengas.

Taky ale šetříme síly na večer, kdy proběhne závěrečný jazzový koncert sezony tady dole ve sklepních prostorách. Páteční Paris–Prague jazz club má za léta své existence na pařížské jazzové scéně slušné jméno. Do klenutých prostor přišli jak skalní návštěvníci klubu – ať už čeští studenti nacházející se zrovna v Paříži nebo čechofilní Francouzi –, tak zbloudilí kolemjdoucí upoutaní hudbou linoucí se z otevřených dveří recepce.

Pozdě po půlnoci zavíráme klub a směřujeme poslední vytrvalce na stanoviště taxíků. Před sebou mám vidinu pár hodin spánku, než se budou ptáci a sbíječky předhánět, co z nich zafunguje lépe jako můj budík.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte