Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Jednatřicítka

Největší masakr v dějinách

Martha, 29 let. Zemřela 1. září roku 1914 ve 13.00 v zoologické zahradě v Cincinnati.

2007-1606-mobr-31AR352007.gif
2007–1606-mobr-31AR352007.gif • Autor: Respekt

2007-1606-vobr-31AR352007.jpg
Fotografie: Kdysi jim patřila Amerika, dnes je známe jen z knih. (Holub stěhovavý) – Autor: Praha po sto letech • Autor: Respekt

Martha, 29 let. Zemřela 1. září roku 1914 ve 13.00 v zoologické zahradě v Cincinnati. Poslední svého druhu. Krátká poznámka, kterou zaměstnanci Smithsonian Institution v USA opatřili vycpané tělo samičky holuba stěhovavého, skrývá dodnes těžko uvěřitelný příběh. Někdy bývá nazýván záhadou, jindy nejhorším masakrem, jakého se kdy člověk dopustil na divoké přírodě.

Holub stěhovavý, jehož pobyt na planetě Zemi se uzavřel právě smrtí Marthy, patřil ještě v první polovině 19. století k nejrozšířenějším ptákům světa. Odhaduje se, že severoamerický kontinent obývalo celkem pět miliard exemplářů – zhruba tolik okřídlenců všech druhů najdeme v USA, Kanadě a Mexiku dnes. Pták s břidlicově modrou hlavou, vínovou náprsenkou a dlouhým ocasem žil v impozantních hejnech, která u prvních bělošských přistěhovalců vyvolávala nepředstíraný údiv. „Bylo jich tolik, že si to ani nelze představit. Tři nebo čtyři hodiny nad námi letělo hejno tak husté, že skoro zastiňovalo oblohu,“ poznamenal si jeden z prvních bílých obyvatel Virginie. Hejna ptáků, kteří trávili léto v lesích na severu USA a v Kanadě a na zimu se stěhovali k dnešní mexické hranici, podle svědectví občas měřila až několik set kilometrů. Vajíčka ptáci snášeli na ploše mnoha kilometrů čtverečních a na jediném stromě dokázalo zahnízdit i sto samic, takže pod vahou jejich těl praskaly větve.

Ne že by holub stěhovavý neznal přirozené nepřátele: kdekoli hejno přistálo, měli kojoti, lišky a medvědi hostinu. Pták ale dostal do vínku jednu velkou výhodu – dokázal velmi rychle a dlouho letět. „Snídaně v Tennessee, oběd v Michiganu,“ píše ve své knize o vyhynulých druzích biolog Jerry Sullivan. Žádná lokální populace predátorů se tedy nikdy nemohla na holubech živit tak vydatně, aby se stihla rozmnožit a zásadně je ohrozit.

Kromě lidí. Původní obyvatelé Ameriky – i první bílí osadníci - ptáky lovili do sítí, pro miliardová hejna to však nepředstavovalo ohrožení. Katastrofa nastala až v 19. století, kdy lov dosáhl masových rozměrů. Holubí maso se stalo levnou potravou pro otroky a chudinu. Lovit holuby se navíc ukázalo být mimořádně snadné. Stačilo nacpat do pušky dvacet broků, naslepo vystřelit vzhůru a k zemi spadlo osmnáct postřelených ptáků. Profesionální lovci holubů, kterých v polovině 19. století křižovalo Amerikou přes tisíc, navíc ptáky mámili zrním namočeným do alkoholu nebo vykuřovali stromy s hnízdícími samicemi. Fatální ránu opeřencům zasadila železnice a vynález telegrafu – trapeři si předávali informace na dálku a za hejny putovali ve vlacích. V roce 1878 tak dokázala jediná lovecká firma dodat na trh tři miliony holubích těl.

Varování prvních ochránců přírody, že druhu hrozí vyhynutí, nikdo nebral vážně. A když konečně v 90. letech vyhlásil stát Michigan desetiletý zákaz lovu, bylo to spíš k smíchu. Nikde už žádní holubi nebyli. V roce 1910 informují New York Times, že ornitologové dají 3000 dolarů každému, kdo objeví hnízdo holuba stěhovavého. Nikdo už si ale odměnu nestihne vyzvednout. Jen v zajetí zoo v Cincinnati dožívá holubice Martha. Přežije dva samečky, kteří však nejeví žádnou chuť k páření. A v roce 1914 přibude v atlase ptáků u druhu Ectopistes migratorius poznámka – vyhynulý.

Jak se to jen mohlo stát? Tahle otázka trápila vědce dlouhá léta. Ukázalo se, že člověk fatálně podcenil, jak snadno ohrozitelný vlastně holub stěhovavý je. Každá samice kladla jen jediné vejce, a ptáci navíc byli zvyklí na obrovská hejna. Jakmile brutální vybíjení rozdrobilo komunitu na stohlavé skupinky, ztratili pocit bezpečí a chuť se množit. Masakr měl však i jednu pozitivní dohru – urychlil v USA přijetí prvních zákonů na ochranu ohrožených druhů, které byly víc než jen cár papíru.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1499
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte